My, kteří si tak zakládáme na své svobodné vůli? Zdá se vám tato otázka absurdní? Tak se zamyslete, kolik vědomých rozhodnutí za den provedete. Jen pár. Naprostou většinu svých rozhodnutí a pohybů totiž provádíme zcela automaticky, bez zapojení vědomé vůle. Když třeba chceme hodit zmuchlaný papír do odpadkového koše, tak neuvažujeme o tom, které svaly musíme napnout a v jakém pořadí a s jakou silou. Prostě se tam podíváme a ruka to hodí za nás. Kdo ji vlastně řídí? Ta část nervové soustavy, která pracuje automaticky mimo naší vůli. Tedy ne naše já. Tak funguje naprostá většina našich činností, počínaje dýcháním, trávením, chůzí a mnoha dalšími. Náš mozek si z větší části vystačí bez nás právě proto, abychom tu malou část naší nervové kapacity mohli používat vědomě a někdy i tvůrčím způsobem. Kdybychom si totiž byli vědomi všech podnětů, které zpracovává naše nervová soustava, museli bychom se z toho zbláznit.

Stále více i vyšších rutinních činností provádíme automaticky s menším a menším dohledem vůle. Jsme schopni automaticky dorazit do práce, na nákup do oblíbeného obchodu a známou cestou často automaticky a bezmyšlenkově řídíme i automobil. Někteří z nás už skoro vědomou vůli nepotřebují a jsou takovými automatickými zombies. Poznali bychom vůbec, kdybychom se stali zombies? Nebo bychom si toho ani nevšimli? Vadilo by nám to vůbec? Čím složitějšího systému jsme součástí, tím méně přemýšlíme a reagujeme více automaticky. Je třeba vykonat mnoho činností a není čas o nich moc přemýšlet. Většina z nich je tak nějak daných a sotva je zvládáme. Tak jako každá buňka v mnohobuněčném organismu plní svoji diferenciovanou funkci, tak i my ve společnosti zapadáme do své role a plníme ji skoro automaticky. Buňka nebo pár buněk v organismu se může vzepřít a pak vznikne problém – zánět, nemoc. Stejně tak se čas od času část jedinců ve společnosti vzbouří a jdou demonstrovat či se snaží vyvolat revoluci. Společností to trochu zatřese, ale pak se zase usadí. Mlčící většina je automatická. Už nejde tak o to, co chtějí jednotlivci, ale co prospívá celku a co ho stabilizuje. Nejsme už jen sami sebou, ale také z valné části součástí většího celku. A ten nás řídí, diktuje a požaduje.

Proto si važme těch vzácných chvilek, kdy vypadneme z automatismu, kdy nás něco napadne, něco chceme a třeba to i uděláme. Kdy jsme sami sebou. Zastavme se a přemýšlejme, zda život ubíhá tak, jak bychom chtěli my, nebo jak chce on. Je to příjemné a osvěžující cítit a vnímat sám sebe. Hlavně dokud to ještě umíme.