8.2.2023 | Svátek má Milada


ÚVAHA: Kategorické imperativy

18.1.2023

Chmurné poznatky „moderní doby“ svědčí o tom, že naprostá většina lidí nerada čte a nerada myslí, neboť spoléhá na to, že všechny potřebné informace snadno naleznou na internetu. Pokud však neznají „vstupní heslo“ (tedy pojem anebo jména, která hledají), internet jim nepomůže, nehledě na to, že mnohé informace na internetu jsou neúplné anebo mylné. Týká se to i pojmů kategorické imperativy, kterými se však nikdo blíže nezabývá, neboť by musel „přitlačit“ na vzdělání i myšlení.

Kategorické imperativy (tj. příkazy a zákazy) jsou závazné příkazy chování, které je nutno v daném místě, čase a společenské skupině dodržovat a jejichž dodržování je vynucováno buď soudními rozhodnutími a tresty podle zákona anebo společenským odsouzením. Tyto imperativy proto dělíme na právní, mravní a morální.

Kategorické právní imperativy jsou označovány jako ius cogens a v textu zákonů jsou seznatelné podle slov „musí“, „nesmí“ anebo „je povinen“. Pokud text zákona kogentní ustanovení neobsahuje, je nutno jej vyložit nejen podle smyslu konkrétního zákona i celkového práva, ale i podle kritérií mravnosti a zdravého rozumu. Někteří soudci však i závazný (kogentní) zákonný příkaz „musí“ dokáží překroutit na „nemusí“. V nedávné době dokonce z tohoto scestného výplodu své mysli vytvořili dlouhodobě užívaný nezákonný judikát k § 175 odst.1 občanského soudního řádu, který byl až po rozhořčené reakci jednoho postiženého v tichosti opuštěn a zmíněný test byl doplněn o slova „náhradní doručení je vyloučeno“. Konkrétní nezákonnost však již napravena nebyla, neboť prý by tím byla narušena (nezákonná) právní jistota.

Kategorické mravní imperativy jsou nadčasové a mají všeobecnou platnost ve všech dobách a ve všech civilizovaných společnostech. Mezi ty nejpřednější patří příkazy nelhat, nekrást a nedopouštět se nespravedlivého násilí. Mravní úroveň jakékoliv společnosti (národa, národnosti, etnika, rodu anebo i rodiny) se proto snadno pozná podle toho, jaký přístup mají její členové k jejich dodržování.

Kategorické morální imperativy jsou proměnlivé a platné pouze v daném místě, čase a sociální skupině. Vznikaly již v pravěku a postupně se vyvíjely jako závazné příkazy a zákazy rodové, etnické, národnostní anebo náboženské. Jedním z nejznámějších kategorických morálních příkazů je známý příkaz (zákaz) „nezabiješ“ (Druhá kniha Mojžíšova /Exodus/, kap.20/13), který však nikdy nenabyl povahy všeobecně uznávané a přísně dodržované mravní normy. Ostatně i samotný Mojžíš a jeho monoteističtí přívrženci se tímto přikázáním neřídili, když pobili modloslužebníky uctívající „zlaté tele“, odlité Mojžíšovým bratrem Áronem (Druhá kniha Mojžíšova, kap.32/27,28). Také první přikázání buddhistického a džinistického Patera ctností (Paňčašíly) „neubližovat živým tvorům“ (zásada ahinsá) bylo přísně dodržováno pouze v uzavřených mnišských obcích a nikoli všeobecně. Lidé proto od pradávna nejen ubližovali živým tvorům, ale dokonce se i vzájemně zabíjeli, a to jak oprávněně a spravedlivě (tj. v sebeobraně), tak i neoprávněně a nespravedlivě (dobyvačné a loupeživé války, vraždy, pogromy, náboženské běsnění, teroristické útoky apod.). Naivním blouznivcům o nesmírné hodnotě lidského života lze pouze připomenout, co všechno už napáchali „hodnotní“ lidé posedlí závistí, chamtivostí, zlobou, fanatismem a nenávistí a co stále ještě páchají ve jménu svých pomatených morálních příkazů, vedoucích až k dobyvačným válkám, vraždění, ničení, plenění a genocidě.

Kategorický morální příkaz „nezabiješ“ nikdy nemůže být všeobecně uznávaným a dodržovaným kategorickým mravním příkazem, i když vražda je všude na světě kategoricky zakázaným zločinem. Stále se totiž vyrábějí rozmanité zbraně (a zbraní je všechno, čímž je možno učinit útok proti tělu důraznějším), které jsou kdykoliv použitelné ke smrtícímu útoku anebo obraně. Musely by se také rozpustit všechny armády a policisté by museli násilníkům a lupičům pouze domlouvat, aby svého nemravného chování dobrovolně zanechali. Nikdy by to nefungovalo a evidentně by to vedlo k šíření zla a násilí. Ani sebevětší naivní humanisté totiž nemohou nevidět, že kategorický morální imperativ „nezabiješ!“ je iluzorní a tolerance ke zlu a násilí k ničemu dobrému nevede. Podobný problém by však způsobilo i přísné dodržování prvního přikázání Patera ctností (Paňčašíly), neboť lidstvo není fyzicky způsobilé a ani ochotné stát se rázem vegetariány anebo vegany.

Pro kategorické mravní imperativy je charakteristické, že jsou nepočetné a zpravidla formulované ve stručných až slavnostních výrocích (tzv. gáthách). Pro bližší pochopení principů mravnosti je pouze nutno připomenout, že mravnost je uceleným souborem těchto pozitivních povahových vlastností (ctností): moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti, skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti, uměřenosti, uvážlivé odvahy, lidskosti, laskavosti a soucitnosti. Všechny kategorické mravní imperativy se totiž od těchto ctností odvíjejí a mravnost jim dává argumentační sílu.

Nejznámějším kategorickým mravním imperativem je toto „zlaté pravidlo“, které platí už od starověku a bude věčně platit napříč věky i kontinenty:

Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim!“
(Kchung fu-c´ /Konfucius/ - asi 552—479 př.n.l.)

Protož všecko, jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim; toť zajisté jest zákon i proroci.“ (Evangelium sv.Matouše, kap.7/12)

Nábožensky uvažující německý filosof Immanuel Kant (1724-1804) pak na základě biblického „zlatého pravidla“ (Konfucia ještě neznal) stanovil tento svůj vlastní kategorický mravní imperativ, který je dodnes používán:

Jednej tak, jako by maxima tvé vůle měla být všeobecným mravním zákonem!“

Kant obtížně srozumitelný autor, s jehož myšlenkami se těžko navazuje kontakt. Přesto je i jeho kategorický mravní imperativ nadčasový a všeobecně použitelný, neboť přikazuje, že se musíme chovat tak, aby naše chování mohlo sloužit jako příkazová norma chování pro všechny lidi. Pokud tedy někdo lže, krade, podvádí anebo páchá rozličná násilí a nemravnosti, pak by měl zvážit (pokud je však vůbec takového uvažování schopen), zda jeho chování by mělo být všeobecně platnou právní i mravní normou – a to by se patrně ani lhářům, zlodějům, podvodníkům, násilníkům apod. nelíbilo, neboť ani oni si jistě nepřejí, aby totéž, co sami činí jiným, byli i ostatní povinni činit také jim. Takto lze tedy nejen snadno odlišit jednání mravná od nemravných, ale snadno lze zhodnotit i mravní kvality lidí, jejichž slova a činy by ani v nejmenším nemohly sloužit jako všeobecná příkazová norma chování. Ani nekritický obdiv mnohých našich spoluobčanů k některým našim mravně vyhaslým politikům totiž nesahá až tak daleko, aby stejně nemravné chování vyžadovali i od svých dětí (zejména lhaní, pomlouvání, podvádění, vulgární mluvu a dokonce snad i nadměrné požívání alkoholu).

Některé kategorické mravní imperativy se v různé podobě objevily ve všech civilizovaných společnostech a jejich platnost nepomíjí – např.:

- cti otce svého i matku svou (Exodus, kap.20/12, též konfuciánské zásady),
- nelhat (Paňčašíla, podobně i Exodus, kap.20/16),
- nekrást (Paňčašíla, podobně i Exodus, kap.20/17),
- vyvarovat se nedovolených pohlavních styků (Paňčašíla, Exodus, kap.20/14),
- nepožívat omamné nápoje a prostředky (Paňčašíla),
- pomáhat v nouzi (M.T.Cicero – O povinnostech),
- poskytnout přístup k vodě, ohni i správnou radu (M.T.Cicero – O povinnostech)
- dodržování slibů (věrnost ve slovu),
- mysli! (nejčastěji porušovaný imperativ, vedoucí ke zlým slovům i skutkům),
- poznej sám sebe! (antičtí mudrcové – 7.-6.stol.př.n.l.),
- mnoho slyš, málo mluv! (antičtí mudrcové),
- ničeho příliš! (antičtí mudrcové – též „všeho s mírou!“),
- jazyk myšlenky nepředbíhej! (antičtí mudrcové), atd. atd.

Kategorické morální imperativy jsou naproti tomu proměnlivé a poplatné době, místě i společenskému prostředí. Proto vzniklo bezpočet místních, skupinových a společenských kategorických morálek (morálních imperativů), jejichž dodržování je vynucováno společenským nátlakem a nezřídka sankcionováno i smrtí – např.:

- zákaz nerovných sňatků (sociálních, národnostních, rasových apod.),
- zákaz styků mezi kastami a věřících s jinověrci a nevěřícími,
- nerovnoprávnost žen,
- vraždy jinověrců, Židů, ateistů, odpadlíků od víry anebo náboženských kritiků,
- podřízenost otci rodiny (porušení tohoto příkazu může vést až k vraždě „ze cti“),
- uplatňování vůdcovského principu (vůdce má vždycky pravdu….“),
- potlačování samostatného a kritického myšlení,
- „tradiční“ násilné útoky na cizí území, loupeže, vraždění, násilí vůči civilistům, atd.

Nadčasové kategorické mravní imperativy nemají nic společného s jakoukoliv náboženskou vírou, neboť všechny náboženské víry vznikly stejně jako místní morálky v různém čase a prostředí a podléhají stejným zákonitostem vývoje, změny i zániku. Mnohé náboženské morálky jsou přitom militantní, totalitní a netolerantní a jejich první morální přikázání zní téměř shodně: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou“ (Druhá kniha Mojžíšova, kap.20/2); často je uváděn i mimobiblický výrok „v jednoho Boha věřiti budeš!“, který je též kategorickým morálním imperativem islámu. Naproti tomu kategorické mravní imperativy buddhismu (Paňčašíla) neobsahují ani jediné slovo o bozích anebo jakémkoliv bohu. Na prvním místě Buddhovy „spásné“ stezky vedoucí k zániku strasti totiž není „správná víra“, ale „správné poznání“ (též pravé či pravdivé), které obsahově koresponduje se starořeckými kategorickými mravními příkazy „mysli!“ a „poznej sám sebe!“ V osvíceném starověku, upřednostňujícím myšlení, se tedy nikde se neobjevuje kategorický morální imperativ „nemysli a věř!“ – to si vymysleli až křesťanští teologové, které pak iniciativně napodobili i islámští kompilátoři, kteří do Koránu opsali celé části Bible. Příslušníci rozličných náboženských sekt pak sice hlásají svoji morální „víru svatou“, ale nejenže neznají Bibli, ale ani se neřídí tímto Ježíšovým kategorickým mravním imperativem:

Ale buď řeč vaše: Jistě, jistě; nikoli, nikoli (tj. ano-ne). Co pak nad to více jest, od zlého jest.“ (Evangelium sv.Matouše, kap.5/37)

Kategorické mravní imperativy si vzájemně neodporují, neboť vycházejí z neměnných mravních hodnot. Naproti tomu kategorické morální imperativy jsou mnohdy nejen nemravné (zejména jsou-li netolerantní, rasistické, antagonistické, totalitní, násilnické a kořistnické), ale i v rozporu samy se sebou, neboť jsou poplatné době i místní sociální náladě.

Co má tedy tato úvaha říci? Kategorické mravní imperativy jsou inspirativní a každý rozumný člověk by je proto měl sám v sobě budovat a pěstovat. Je sice iluzorní představa, že by mohly nabýt všeobecné platnosti, avšak pokud budou z nevědomosti a hlouposti postupně nahrazeny zmatenými a rozpornými místními nemravnými zvyklostmi a pravidly (zejména v důsledku sociálních a náboženských sporů, válek a migrace z intelektuálně i mravně zanedbaných zemí), ocitne se celý svět v chaosu a postupně se vrátí o tisíce let zpátky, do dob primitivního násilí a práva silnějšího. Už tam máme nakročeno. Chceme-li tedy nadále zůstat civilizovanými lidmi, je nutné neustále oživovat staré a osvědčené zvyklosti a hodnoty, jinak nás čekají temné doby.

Příčina všech vašich omylů, pánové, je v tom, že nevíte, kam míří civilizace a svět. Vy věříte, že civilizace a svět jdou vpřed, ale ony jdou zpět!“

(Poslanec Cortéz – Madridský parlament 1849)

V Plzni dne 15.1.2023 JUDr.Oldřich H e i n