I. “Každý, kdo se narodí, musí mít stejná práva a příležitosti“

Jednotliví lidé jsou různí, někteří jsou chytřejší, někteří šikovnější. Různí lidé mají odlišné předpoklady pro reálný život na Zemi. Důsledkem je rozdílná úspěšnost při získávání zdrojů pro přežití a rozvoj života. Rozdíly mezi jednotlivými tvory jsou součástí přírodních zákonitostí umožňujících evoluční vývoj. Vrozené schopnosti do značné míry předurčují další osud člověka, takže příležitosti jsou do značné míry subjektivní a první teze nemůže být nikdy bez omezení svobody realizována.

Pro skutečnou rovnost příležitostí musíme být všichni stejní, toho lze dosáhnout pouze klonováním. Zjevná fakta o rozdílnosti genetických dispozic jsou dnes běžně popírána a lidem jsou do hlav masivně vtloukány ideologické lži.

Přirozené příčiny neúspěšnosti v sebeuplatnění jsou popírány a jsou zaměňovány za diskriminaci. Boj za nastolení rovnosti mezi lidmi však paradoxně zcela ignoruje neustále se zintenzivňující diskriminaci úspěšných a schopných formou progresivního zdanění.

Extrémní snaha dosáhnout „rovných šancí“ by mohla vést od zákazu hodnocení ve školách až k omezování rozvoje schopnějších, aby neměli možnost uplatnit přirozenou výhodu.

Z výše uvedeného vyplývá, že stejná práva a příležitosti nelze garantovat, lze garantovat pouze stejné podmínky. Ve stejných podmínkách se lidé s odlišnými osobními předpoklady zcela přirozeně rozvrství do zcela nerovnoprávných rolí. Jakákoliv snaha omezit přirozené rozdíly nutně musí omezovat lidskou svobodu, což se také čím dál více děje.

II. „Každý má právo požadovat, aby se o něj ostatní postarali a pomohli mu žít“

Aby se lidé mohli spoléhat na péči ostatních, musí existovat i poskytovatel péče. Z toho logicky plyne, že právo na pomoc ostatních nemohou mít všichni, někdo musí přerozdělované zdroje pomoci vytvářet. Humanistická společnost určila nadprůměrně produktivním lidem povinnost odevzdávat významnou část vytvářených zdrojů.

Dlouhodobé poskytování sociální péče způsobuje postupné vytrácení odpovědnosti lidí za sebe a své potomky. Sociální pomoc se od původní myšlenky vzájemné solidarity přeměnila téměř na vztah hostitele a parazita.

Další postupné navyšování různých forem dotací a podpor může vést k nekontrolovatelnému růstu počtu lidí uplatňujících své právo na obdržení prostředků od ostatních.

Celkový objem prostředků vydávaných na různé formy sociální podpory roste a zcela logicky bude neustále narůstat. Zdroje na financování této zátěže společnosti vytvářejí pracující a podnikající lidé a aby mohli platit více, musí být výkonnější.

Realitou však je, že růst sociálních výdajů je rychlejší než růst výkonnosti ekonomiky. Socialističtí inženýři problém řeší zvyšováním daní a zadlužováním státu. Průvodním jevem je také postupný kolaps zdravotních a důchodových systémů, které byly původně konstruovány pro produktivní obyvatelstvo, aby mu pomohly v nemoci a ve stáří. Nekontrolovatelný růst počtu těch, které musíme dotovat od narození až do smrti, je pro stávající koncepty těchto systémů těžko stravitelným problémem.

Z výše uvedeného plyne, že právo na sociální péči nelze trvale garantovat, protože zdroje na její poskytnutí nejsou neomezené. Ignorování této skutečnosti nutně vede ke státnímu bankrotu.

Rozsah různých forem podpor a dotací je tak široký, že je na něm závislá už možná většina obyvatelstva ČR. Dotovaní lidé už nevěří, že by se o sebe dokázali sami postarat. Raději se kvůli nejistotě zřeknou svobody, než cizí pomoci.

Zvířata množící se v zoologické zahradě většinou už nejsou schopná života ve volné přírodě, jsou totiž zdegenerovaná a závislá na cizí péči a svoboda je pro ně neslučitelná se životem.

Svobodní mohou být pouze jedinci, kteří žádnou cizí pomoc od nikoho nepotřebují.