Hlavně se nezbláznit. Všechno je takové nejisté: Jaké další zákazy přijdou? Co ještě přestane být samozřejmostí? Nakazím se? A jaké to bude? Jak říkám, hlavně se nezbláznit!

Asi jsem to kdysi někde četl (jak jinak bych k takovým myšlénkám přišel, nejsa psychologem ani filosofem) a už nevím kde. Ale podělím se.

Návod, jak se nezbláznit, je tento: užívat si drobné radosti. Rozpoznávat, co všechno může být k těmto drobným radostem dobrým důvodem. Starosti přijdou samy, ale radosti je třeba umět rozpoznávat a upřímně se z nich mírně těšit.

Kouknu se ven, a ona tam vykvetla další skupinka tulipánů. V rádiu zničehonic zahrají písničku, kterou už jsem léta neslyšel (a to je v našich rádiích opravdu skoro zázrak, ale děje se). V hlavě mi blikne vyluštění kvízu, nad kterým jsem si předevčírem marně lámal hlavu. Sleduji v parku naprosto nadšeně si hrajícího krásného psa. Dobře se vyspím. A tak dále a tak dále.

Jsou lidé, kteří aktivně vyhledávají, čeho by se tak mohli obávat. Nedají si pokoj, dokud nenajdou. Tak prosím všechny začátečníky: stejně aktivně zkoušejte vyhledávat ony drobné radosti. Pak už to půjde lépe a lépe.

Kde může být překážka? Ony bývají nesdělitelné, ty radůstky. Zkuste někomu vnucovat: „Dneska jsem si udělal výjimečně dobrý sypaný čaj a ten šálek mi tak přišel k chuti!“ S obavami se svěřit můžete. Snadno najdete spřízněnou duši a i ten, kdo si vás zařadí do kategorie „mešuge“, vám tu vaši starost klidně odkývá. Radostí nikoho nenakazíte, ta přichází zevnitř.

Je velkým tajemstvím života vědět, že něco je nesdělitelné. Že to tedy nemá býti sdělováno, nechce-li člověk býti shledán pošetilým. Neříkejte to vyvěšovačům fotek na sociálních sítích. Oni na to musí přijít sami a tu dobu to s nimi zatím nějak přetrpíme: „Já na kolotoči“, „Mireček papá a srandovně se ksichtí“, „Táákového hřiba jsem našel“, „To je moje rouška“ a další malé radosti, které vystaveny na odiv miliónům lidí na celém světě působí jaksi monstrózně.

Drobné radůstky jsou tím, co mírně potěší. Proto je nejsou schopni vnímat a docenit narkomani, kteří už si práh citlivosti k libým pocitům přesunuli někam nelidsky vysoko. Nicméně třeba takové škarohlídství není překážkou k prožívání drobných radovánek! I největší misantrop se může posupně uchechtnout „Já jsem to říkal“, a hned mu svět trošku zkrásní. Zato hltači adrenalinových zážitků z řad lamačů rekordů, pařmenů, notoriků přes porno a z řad zbohatlických synků zvyklých na to nejlepší a nejdražší - těm je začasté drobná radost z hezkého slunečného odpoledne utajená. Nevšimnou si jí.

Doktor Miroslav Plzák doporučoval alespoň občas stav „blaženého bezchtění“. Stav, kdy se člověk netrápí usilováním o cokoli, ani usilováním o nějakou radost, ale prostě si jenom tak spokojeně je. Psycholožka Rainwaterová doporučuje vyvarovat se denního snění. Příklad: vařím vodu na čaj a zároveň sním o tom, jak si pak ten čaj budu krásně popíjet. Chyba. Zazvoní do toho telefon se špatnou zprávou, vypnou proud, hýbnu si potýnkou - a kde je vidina čaje! Zbude jen frustrovaný člověk, kterému právě utekl malý sen. Rainwaterová radí žít okamžikem: teď mám hezkou chvilku volna, vařím si vodu, užívám si, že nic jiného v této chvíli nemusím. Tečka.

Drobné radosti nechť jsou neškodnými. Víte, jakou tichou radost mi v tomhle článku dělalo hrát si s archaismy?

Drobné radosti by asi neměly být škodolibé, i když v rozumné míře - proč ne. Drobné radosti by ale rozhodně neměly být pro okolí škodlivé. To by rozhodně neměly. Dnes jsem v parku na Pankráci viděl pána, který si dopřával cigaretku. Bez roušky, samozřejmě. A jak je zvykem mnoha kuřáků, „chrchly chrchly flus na chodník“! Kéž pámbu tomuhle pánovi dopřeje hodně zdravíčka, aby nás neměl čím nakazit. A kdybys mu, panebože, ráčil dopřát i trochu více rozumu a já u toho mohl být, to bych pak měl opravdovou drobnou radost! Neškodnou a neúkornou!