V našich novějších dějinách se setkáváme s jakýmsi stereotypem:

1. Nenáviděný režim se pomalu rozkládá; ještě tu a tam kouše, ale už nemá dost sil. Vzniká příležitost vybojovat si prostor pro svobodu. K tomu je zapotřebí odvahy a zároveň opatrnosti.

2. Režim se sesype. Všechny dosavadní zábrany padají, vzniká iluze, že je dovoleno úplně všechno. S touto iluzí je třeba bojovat, svoboda znamená taky pořádek.

3. Režim se začíná pomalu vzpamatovávat. Ve společnosti nastává panika, lidé vyklízejí pozice. Je třeba uprostřed počínajícího marasmu ze všech sil vymáhat tu míru svobody, která je dosud formálně zaručena. Tahle úloha je asi ze všeho nejtěžší.

A přesně to byla situace z počátku padesátých let devatenáctého století. Parlament byl rozehnán. Císař vydal ústavu jako řemen a vláda tiskový zákon stejného kalibru. Havlíčkovy Národní noviny byly zakázány, Havlíček postaven pod policejní dohled. Nesměl do Prahy. Přesto začal vydávat – v Kutné hoře, za velmi skromných podmínek - časopis Slovan. Jeho význam byl takový, že vláda považovala za nutné jako protiváhu založit noviny „Vídeňský deník“. Ke spolupráci s ním se snížili někteří bývalí Havlíčkovi spolupracovníci.

Havlíčkova koncepce pro tuto dobu byla „zákonní odpor“. Inspiroval se u bojovníka za politickou emancipaci Irska Daniela O´Connella, o němž psal už v předbřeznové době v Pražských novinách. Držel se přitom třech zásad:

Za prvé: pokud vláda ještě pořád vydává zákony, je třeba ji vzít za slovo a vyplňovat takto vymezený prostor svobodnou činností, tedy i kritikou vlády a jejího úsilí o potlačení svobody. Svobodného člověka je totiž nedůstojné „zanedbávati svého práva, nehlásit se, kde se nám bezpráví dělá, mlčenlivě snášeti každou libovůli“. Má to druhotně i jakýsi výchovný vliv na vládu: „Jsou kupř. vlády,které se proti rozličným svým provinciím zcela jinak chovají, a sice tím spravedlivěji a tím šetrněji, čím probuzenější jest národ, čím důrazněji jeví touhu po svobodě. Čím více se národ podrobuje ve všem do libovůle vlády, tím nešetrněji se s ním nakládá.“

Za druhé: nepohrdejme zdánlivě dílčími, podružnými věcmi v situaci, kdy zrovna nemůžeme otočit zeměkoulí: „Každá dobrá česká knížka, každý dobře sepsaný článek… každé zlepšení v průmyslu, hospodářství atd., které třeba jen jednotlivec z nás sám u sebe provede…, každá nová vědomost a zkušenost, kterou některý z nás z ciziny domů přinese… všechno to zesílí nás, každá taková věc jest hřebík do truhly absolutismu, jest stupeń jeden ke konečnému vítězství národní strany.“

A konečně: buďme si vědomi, že snaha držet prostor svobody v době nastupujícího útlaku není nic, za co bychom se mohli dočkat ovací a masové podpory: „Když se lidu ujímáš, pracuješ pro něj aneb v nebezpečí se vydáváš, nesmíš nikdy za to očekávati to, co jmenujeme v obyčejném životě vděčnost. Pokud jde všechno dobře, přijmou od tebe s radostí všelikou práci, budou tě třeba i chváliti aneb i v hospodě na tvé zdraví píti: přijdeš-li ale na této cestě své do nebezpečí, k ourazu, neočekávej od nich nikdy pomoci aneb oběti… Vždyť právě proto se ujímáme lidu, aby se zvelebil, aby pokročil ve vzdělanosti a skrze ni k lepšímu životu. Jestli se tedy ujímáš o lidi otrocky vychované a otrocky smýšlející, kterak od nich očekávati můžeš způsoby vzdělanců a svobodných vyšších tvorů? Kdo seje les, kdo zakládá sad, zřídka se dočká sám ovoce a užitku: ale jak bídný byl by svět, kdyby proto již nikdo sady zakládati a lesy síti nechtěl?“

Havlíčkův odkaz by měl být pro každého českého žurnalistu závazkem: jeho velikosti nejspíš nedosáhne, ale to neznamená, že by se nemusel snažit.

27. července 2006, psáno pro časopis Nedělní svět

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.