Úvahy tohoto typu by vlastně měl psát člověk s úplným a hlubokým filosofickým, teologickým a právním vzděláním. Žádný takový (pokud u nás vůbec existuje) se k tomu zatím neměl. Proto zaskakuji s několika (přesněji řečeno čtyřmi) víceméně nesouvislými poznámkami. A trvám si na nich.

Poznámka první

Kdyby si člověk přečetl několik čísel našich novin z poslední doby, mohl by pro budoucí Encyklopedii dějin světa napsat např. těchto pár řádků:

"Přes odpor celého světa napadli Američané v roce 2003 Irák a okupovali ho. Během okupace se dopustili vážných zločinů na civilním obyvatelstvu a soustavně porušovali jeho lidská práva. Nakonec byli světovým i vlastním veřejným míněním donuceni, aby se z Iráku s hanbou stáhli.“

Možná že taková informace přijde jako poněkud chudá i někomu, kdo nepodporuje americkou invazi do Iráku tak jednoznačně jako já. Nechává totiž úplně mimo jakoukoli pozornost protistranu. Jako by jí nebylo.

Pojetí lidských práv, které takový přístup implicite obsahuje, je velmi tolerantní. Lidská práva platí jenom pro ty, kteří je vezmou za své. Ti je pak musí za všech okolností dodržovat, protože lidé mají ctít své zásady. Ti, co žádné zásady nemají, nemusí pochopitelně ctít nic.

V Událostech jsem už několikrát citoval historický příklad: na počátku povstání Makkabejských se některé židovské oddíly nechaly bez odporu povraždit, protože bojovníci ctili zásadu, že v sobotu se bojovat nesmí. Nepřítel, který tuto zásadu nesdílel, toho cynicky zneužíval. Židé pak zásadu opustili a vyhráli. Výše zmíněná tolerance vzala za své, i když opustit zásadu bylo bezpochyby pro tak hluboce zbožné společenství velmi bolestné.

Poznámka druhá

Právo na podporu v nezaměstnanosti bylo prosazeno pro lidi, kteří by sice rádi pracovali, ale vzhledem k okolnostem právě nemohou. Nepočítalo se s individui a celými skupinami, co pracovat plánovitě nechtějí, ale právo na podporu tvrdě vyžadují. Poznat, kde vede hranice mezi těmi, co pracovat jen nemohou, a těmi, co pracovat nechtějí, může přitom být dost svízelné. Právo se tu chápe jako nárok, bez všeho dalšího a za všech okolností. Společnost se stává společností konzumentů práv. Chtělo by to přesněji vymezit, co je právo. A uznat, že má svůj začátek a konec: odsud až potud.

Poznámka třetí

Občanská a obecněji lidská práva vznikla na Západě tísněna ze dvou stran. Na jedné straně křesťanství, postavené na víře v rovnost lidí před Bohem a v nekonečnou hodnotu nesmrtelné lidské duše. Vůči Bohu nemá ovšem člověk žádná práva. Nebo jinak řečeno při vymezení vztahu člověka k Bohu nemá pojem právo žádný smysl. Kdyby tomu tak nebylo, nemohlo by právo existovat. Právo upravuje vztahy mezi lidmi a není na něm nic posvátného.

Z druhé strany jsou lidská práva tísněna zájmy konkrétního lidského společenství (stát, národ, etnická skupina, obec, rodina apod.). Slovo zájmy vyslovujeme my intelektuálové s jistým pohrdáním. Znamená pro nás něco přízemního. V zájmech skupiny je ale nějak obtisknut příkaz „miluj bližního svého jako sebe“. Tj. toho, co stojí vedle tebe, ne někoho na Tahiti, o němž nic nevíš. Kdo říká, že miluje všechny, nemiluje nikoho.

Poznámka čtvrtá

Když se lidská práva osvobodí z této dvojí stísněnosti, zboří hradby a začnou nekontrolovaně bujet, propadá společenství sebezničující hysterii, jejíž podstatou je, že si lidé kladou podmínky, které nemohou splnit, a pravidla, jimiž se nedokážou řídit. Propuká jakási kolektivní choroba, která připomíná zároveň rakovinu a vzteklinu. Společenství se navenek chová kapitulantsky a „dovnitř“ samo sebe zničujícím způsobem poškozuje.

Každý zná pohádku o rybáři a zlaté rybce. Na počátku je špinavý, chudý, zavšivený ubožák. Chytí zlatou rybku a daruje jí svobodu. Ta mu za to slíbí, že splní každé jeho přání. Chudák si přeje, bohatne, a každé přání vyvolává potřebu přát si dál. Nakonec dospěje k přání nejvyššímu: přeje si zlatou rybku na pekáči. Jenže toto přání kupodivu není splněno a rybář se místo toho octne tam, odkud vyšel: chudý, špinavý, zavšivený, takříkajíc s holou zadnicí. Rybka mu dala právo přát si, jenže toto právo nebylo nekonečné, jak se ve své naivitě domníval. Žádné právo není nekonečné. Ani lidská práva nejsou nekonečná. Pokud nám to včas nedojde, dopadneme špatně.

9. prosince 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.