Dostávám pravidelně zprávy o průzkumech veřejného mínění, které provádí agentura CVVM. Většinou se týkají zcela přízemních věcí, jako jsou preference politických stran, volební modely, popularity osobností veřejného života a důvěryhodnosti ústavních institucí a podobně. Některé z nich mají však i hlubší podtext: dávají příležitost nahlédnout do duše lidí, vypovídají o naší životní filosofii a čas od času se dotýkají i posledních věcí člověka.

Vždy znovu mne např. oslňuje hodnocení naší ekonomické situace a životní úrovně domácností (poslední je z 2. 11. t.r.). Zatímco ekonomická situace ČR je podle respondentů všeobecně a setrvale ve psí (od dubna 2011 se pohybuje mezi 60-70 %), na životní úroveň svých rodin si dnes nestěžuje 77 % lidí. Dá se to vysvětlit to nejspíš tím, že o své životní úrovni mají informace nepochybně z první ruky, zatímco informace o ekonomické situaci země přejímali od politiků, ponejvíce opozičních (ti bývají u nás tradičně důvěryhodnější, nemají důvod přikrašlovat; že by mohli naopak přehánět, nikoho nenapadne). Zračí se v tom však taky jakýsi životní optimismus: i když "ekonomická situace" jde zugrunde, nás se to naštěstí až tak netýká. Ekonomická situace je jen to, o čem každý večer chvíli povídají v televizi. Zároveň je v tom určitá dávka schizofrenie: obojí by přece spolu mělo nějak souviset, nebo ne?

Nejnovější průzkum CVVM (z předvčerejška) je trochu podobný: týká se bezpečnostních rizik (např. ekonomická krize, přírodní katastrofy, epidemie) a pocitu bezpečí našich lidí při pohledu do budoucnosti. Pozoruhodné je, že budoucnost lidstva vidí černě 60 % respondentů. "Českou společnost" ještě o dvě procenta víc. Jen 38 % lidí si však myslí, že jsou ohroženi oni nebo jejich blízcí. Z toho plyne především, že mezi námi žije přinejmenším 22 % optimistů, přesvědčených, že přírodní katastrofy, epidemie a globální ekonomická krize se jim vyhnou (jsou to jen věci, o nichž se povídá v televizi). A šířeji vzato: lidstvo zcela nepochybně směřuje kamsi, a česká společnost jak by smet. Nás se to naštěstí až tak netýká.

Je zajímavé, že je to postoj poněkud obrácený, než jaký měli např. ještě naši vlastenečtí dědečkové a pradědečkové: o osobní osudy nejde, jen když přežije vlast! (a některým dokonce záleželo ještě víc než na vlasti na lidstvu).

A pak je tu ještě jeden pohled, zase úplně jiný. Píše se o něm v jedné staré knížce, kterou si pravidelně čítávám: "Jednomu člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom a říkal si: ´Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?´ A pak si řekl: ´Tohle udělám: zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.´ Ale Bůh mu řekl: ´Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?´"

10. prosince 2013