Na svém zasedání 4. srpna t.r. se radní městské části Praha 2 rozhodli odmítnout návrh zastupitele Michala Uhla na udělení čestného občanství in memoriam komunistickému politikovi MUDr. Františku Krieglovi, který v srpnu 1968 jako jediný z československých představitelů odvlečených do Moskvy odmítl podepsat protokoly, jež jim vnutil Brežněv. Starostka Jana Černochová odmítnutí zdůvodnila takto: „V únoru 1948 byl organizačním tajemníkem pražské KSČ a zástupcem velitele Lidových milic. Aktivně se podílel v komunistickém převratu... Troufám si říci, že tito lidé mají krev na rukou. Pro většinově pravicovou radu jeho dobré skutky nepřevážily ty špatné. V budoucnosti možná nějaká levicovější rada tento návrh schválí, ale už kvůli dalším čestným občanům naší městské části si toto rozhodnutí jednoznačně nemůžeme dovolit.“ Proti rozhodnutí hlasovala jedině radní za Stranu zelených.

Věcně má paní starostka jistě pravdu v tom, že František Kriegel zastával zmíněné funkce a že v tomto případě není čím se chlubit. V každém případě je pak třeba zvážit, že udělení nebo neudělení čestného občanství v městské časti není sice ničím, na čem by stála a s čím by padala váha dotyčného před Bohem a před lidmi, ale přesto je třeba dbát na to, aby ocenění či neocenění bylo s ní v jakémsi souladu. Cítím se být nepřímo zainteresován i proto, že shodou okolností na Praze 2 bydlím a těšilo by mne, kdyby radní brali při svém rozhodování ohled i na mé představy.

Nejsem vůbec stoupencem ideologie „obrozeného socialismu“ z roku 1968 a nebyl jsem jím ani tenkrát. Chápu ji jako neohrabaný pokus lidí, kteří se v minulosti namočili do velmi neblahých událostí, dokázat si před světem a lidmi, že to myslili dobře, že myšlenka byla v zásadě správná, jen provedení chybné, a že tentokrát se jim to už rozhodně povede. Jejich úsilí spočívalo na nesprávném hodnocení minulosti (taky jejich minulosti), bylo v něm mnoho alibismu, a proto zákonitě skončilo katastrofou.

To je ovšem jen jedna stránka věci. Pak je tu druhá, ryze praktická: v srpnu 1968 byla země, kterou jsem považoval za svou vlast (tedy žádná „Československá socialistická republika“, ale Československo a v jeho rámci česká část právě vznikající federace) zákeřně vojensky přepadena mnohokrát silnějším nepřítelem. Usiloval o to, aby zničil i ty skrovné zárodky svobod, které u nás tehdy vznikaly. Nepřítel narazil na spontánní odpor a nesouhlas drtivé většiny obyvatel (jak se tehdejší situace lišila od té dnešní!) . Českoslovenští představitelé, odvlečení do Moskvy, získali jakousi legitimitu, i když ji předtím nedostali řádným způsobem (v demokratických volbách). Měli ji jaksi „na dluh“. Nezbývalo nám, než jim důvěřovat. Bohužel, nikomu z nich se nepodařilo tento dluh splatit, všichni selhali. Tedy přesně řečeno, všichni až na Františka Kriegla, který naopak obstál. Běh historických událostí tím jistě nezměnil, ale udělal velmi záslužnou věc: ukázal situaci i ty druhé v pravém světle. Mohli se rozhodnout, a rozhodli se špatně. Zároveň projevil velkou statečnost, kterou dodnes obdivuji.

František Kriegel byl tehdy a v té věci mým legitimním politickým představitelem a udělal to, k čemu jsem ho zmocnil. Zároveň byl tehdy a v té věci mým jediným legitimním politickým představitelem. Tím samozřejmě není řečeno, že to, o čem mluví paní starostka Černochová, má být zapomenuto. Ale všichni (i paní starostka a další radní) jsme lidé hříšní, mnohokrát potřebujeme, aby nám bylo odpuštěno, a budeme to potřebovat hlavně takříkajíc na konci všeho. Pak budou pečlivě a spravedlivě zvážena všechna pro a proti, což nás zavazuje k tomu, abychom se o totéž pokoušeli dnes a denně sami. Musím konstatovat, že váhy na radnici v Praze 2 nefungují správně. A rozhodnutí rady ve věci Františka Kriegla považuji za drzost.

10. srpna 2014, psáno pro Echo24