Rok co rok prožíváme své všední dny ve státě, který se jmenuje Česká republika. Zvykli jsme si na ni za sedmnáct let její existence natolik, že ji ani neregistrujeme. Lépe řečeno registrujeme její četné chyby a zlobíme se na ně. Ne že by jich neměla dost, demokracie mívá spoustu chyb. Každodenní trable nám však často brání vidět jednu věc: v celé své novodobé historii nepožívala česká národní společnost takovou míru svobody a občanských práv, jakou máme (pořád ještě, chce se mi dodat) dnes. Naše svoboda je, jak je to u svobody běžné, ohrožena ze všech stran. Můžeme o ni přijít a je na nás, abychom ji bránili.

Místo toho vždycky jednou za rok, shodou okolností těsně před Dušičkami, probíhá podivný ceremoniál: exhumace pozůstatků státu, který už přes sedmdesát let neexistuje. Jistě, sehrál v českých dějinách významnou roli, byl po několika staletích prvním pokusem o českou státnost. Jeho zrod i existenci provázely vleklé potíže s obyvateli (Němci, Maďary, Poláky), které zahrnul, aniž by se jich ptal, zda chtějí. Samozřejmě nechtěli. Konstrukci „československého“ národa, která měla vyvážit cizorodé prvky, se nikdy nepodařilo realizovat. Svou národnostní pestrostí byl legitimním dědicem problémů monarchie, na jejíchž troskách vznikl. Poté, co se ho nepříliš statečně zřekli spojenci, kteří mu kdysi pomáhali do života, se stal snadnou kořistí nacistického Německa. Pro spravedlnost je třeba konstatovat, že byl dědicem monarchie (resp. její západní části) i v tom lepším: v relativně vysoké úrovni občanských práv a svobod. Neplatila bohužel pro všechny stejnou měrou.

Pokusy o jeho pozdější oživení nedopadly dobře. V roce 1945 vznikla jakási jeho karikatura: politické strany byly reglementovány, opozice zakázána, právo vlastnit a svoboda podnikat omezeny. Celé velké skupiny obyvatelstva byly plošně zbaveny základních občanských práv a skoro tři miliony lidí deportovány mimo jeho území. Po třech letech nedůstojné existence se proměnil v prázdnou skořápku pro ruskou kolonii, a tak vegetoval čytřicet let. Další resuscitace po pádu bolševismu se nepovedla, během dvou let zanikl a nezdá se, že by se po něm někomu u nás moc stýskalo.

Jen jednou do roka procitne za slavnostních fanfár na chvíli znovu k životu. Je příznačné, že významná část oslav se odehrává v Národním muzeu. Historické stejnokroje (například ty sokolské) působí na dnešního diváka exoticky a ladí s pohádkově pojatými uniformami Hradní stráže. Tradiční součástí programu bývají proslovy předsedkyně Svazu bojovníků za svobodu Dvořákové. Jsou naplněny solidní dávkou nenávisti a fanatismu: tentokrát se pustila do politiků (obvyklý a snadný terč), prodávajících vlast za mísu čočovice sudetským Němcům. Vyřídila si účty s Evropskou unií (a zase s českými politiky, kteří tam nehájí národní zájmy) a pochválila prezidenta Klause za obranu Benešových dekretů (prezident ji pak večer vyznamenal). Přítomní politici seděli jako pecky, místo aby se při paušální a nespravedlivé kritice zvedli a odešli. Bránily jim v tom plné kalhoty?

Cenu za zásluhy o stát dostal konečně Karel Gott. Není zcela jasné, o který. O stát, jehož vznik se oslavuje, se zasloužit nemohl, když zanikl, ještě nežil. Jistě neměl rád komunisty a pokud jim kdy v minulosti vyšel vstříc (nebylo to příliš často), stalo se tak po drsném nátlaku. Lidsky se to dá pochopit, ale na zásluhu o Českou republiku je to trochu málo.

Mnohoznačnost tohoto obskurního tance živých s mrtvými ukázalo hned ráno slavnostní odhalení pomníku Milady Horákové. Podíleli se na něm společně sociální demokraté s komunisty, kteří ji kdysi zabili. Teď už jim nevadí, bylo to dávno.

Summa sumarum, vypadá to, že podivná směs minulosti a přítomnosti se zhmotňuje v politické trojici Klaus, Paroubek, Filip. Paní Dvořáková je jejich prorok.

Zdá se, že každoroční smrtí tanec 28. října bere spousta odpovědných lidí jako něco, co se musí přetrpět. Vybijí se vášně a bude zase na rok pokoj. To je nebezpečná iluze. Naši svobodu je třeba bránit před přízraky minulosti, jinak to znamená, že se jí dobrovolně vzdáváme. A koncepci oslav českého státu je zapotřebí znovu promyslet, protože ta dosavadní je naší svobodě nebezpečná.

LN, 30.10.2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.