Za východisko k vánoční úvaze, k niž jsem se zavázal, jsem si vybral úmrtí komunistického prokurátora Karla Vaše, lépe řečeno způsob, jak jsme ho v tisku pojednali. Základní nota zní: ten pacholek unikl spravedlnosti. Opak si myslí jen zaostalá pětiprocentní menšina, která věří v jakousi vyšší spravedlnost na onom světě.

Nechci zpochybňovat pochopitelnost, ba jistou oprávněnost pocitu, že v tomto konkrétním případě naše spravedlnost selhala. Tento přístup má ale i druhou stránku.

Ten člověk umřel. Je mrtvý. Vyklouzl nám. Vypadá to, že být mrtvý je lepší, než propadnout naší spravedlnosti. Zároveň je v tomto pojetí smrt jakousi nepřímou formou rehabilitace. Jde z toho trochu podobný strach jako z toho, co nebožtík prováděl, když byl ještě živý a čiperný.

Je možná i jiná představa o spravedlnosti. Spravedlnost existuje, a ta naše je jen její nedokonalou součástí. Vědomí své nedokonalosti a konečnosti má v sobě naše spravedlnost zabudováno: jak jinak vysvětlit takové věci jako je presumpce neviny, zproštění viny pro nedostatek důkazů, zásadu in dubio pro reo, zákaz retroaktivity, trestu smrti atp. atp., jmenuji příklady jen namátkou. To, že nejsme dokonalí a víme o tom, spravedlnost nezpochybňuje, naopak. A je-li tomu tak, není naše selhání až tak osudové.

Stejně jako naše pojetí spravedlnosti posunulo se i naše pojetí vánoc. Dnešní vánoční kulisa vznikala v průběhu zhruba tisíce let od doby, kdy Češi na počátku svých dějin přijali křesťanství. Patří k ní koledy, jesličky, obecněji to, že jde o svátky míru, pokoje, ohleduplnosti. U té příležitosti si dáváme dárky. Bolševici se sice zpočátku pokusili tento historický balast odbourat, ukázalo se, že je to úkol příliš náročný. A tak ho jen modifikovali. Do ruky jim hrál technický pokrok – slavení vánoc se přeneslo z kostelů a náměstí na televizní obrazovky, které se lépe ovládají.

Lidový ráz se prosadil zejména v úloze, jakou o svátcích hrají pohádky. V těch moderních jsou zdůrazněny jsou dva momenty: princezny si berou křupany as křupani si berou princezny. Podobné mesaliance jsou sice v lidových pohádkách odjakživa, ale vždycky jen na pozadí základního pravidla, podle něhož si princeznu bere princ a naopak. Sněhurku ani šípkovou Růženku nepřichází vysvobodit z objetí tiché smrti hloupý Honza. A za druhé, což je ještě významnější: transcendentno v tomto druhu pohádek představuje čert. Jeho pojetí připomíná tak trochu Goethova Mefista ("Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy konat zlo, vždy dobro vykoná", jak vidno, už starý Goethe byl, pokud jde o čerta, nemístný optimista). Čert má proto dvě hlavní vlastnosti: je nás krátký (množná i proto, že na nás chce jen duši, která, jak známo, neexistuje) a je schopen nás v tom rámci čas od času i obdarovat. Představa, že na vánoce nosí dárky čert, ovšem za totáče výslovně zformulována nebyla. Lidová tvorba byla posléze doplněna o umělé výtvory jako Pyšná princezna, Císařův pekař nebo ruská pohádka o Mrazíkovi (příznačné je propojení lehce narudlé ideologičnosti s monstrózním nevkusem). V období normalizace přibyly i pohádky pro dospělé (jako žánrový typ uvádím Nemocnici na kraji města).

Všechny tyto modifikace se prosadily a jsou dodnes trvalou součástí českých vánoc.

Po uvolnění politických poměrů v listopadu 1989 byl povolen Ježíšek coby expeditor dárků. Vznikl hned spor, zda on nebo Santa Claus (spor vášnivý a zásadní podobně jako spory mezi havlovci a klausovci). Zdůrazňuje se jeho češství. Právem, v tomto pojetí je to rodný bratr Křemílka a Vochomůrky. Byly povoleny přenosy katolických a protestantských bohoslužeb, pokud je našinec náležitě obložen pohádkami o čertech, pyšnými princeznami a něčím, jako je žánrově Nemocnice na kraji města, jednou v roce to toleruje.

Jedna věc ovšem z vánočního koloritu vymizela: radost z příchodu spasitele. To ovšem neznamená, že by potřeba spasitele v našem životě nehrála žádnou roli. Přestěhovala se pouze do politiky. Z toho hlediska není např. žádná náhoda, že prezidentská volební kampaň vrcholí právě ve vánočním čase. Volíme si Ježíška, očekáváme, že nám bude nosit dárky, a kandidáti nám to jeden přes druhého slibují. Někteří (Tomio Okamura) možná budou ze soutěže vyřazeni, u jiných je spasitelský náboj natolik mohutný, že ani kandidovat nemusejí (miliardář Janeček), další (Václav Klaus) už zase kandidovat nemohou. Všichni jsou tu ale o vánocích s námi, nabízejí se a slibují. Aleluja.

Za uvedených okolností je celkem pochopitelné to, co se čím dál tím jasněji ukazuje: prezidenta už u nás demokraticky zvolit nelze. Volba spasitele je úkol pro formální demokracii příliš náročný. Prosadí se tedy nejspíš tak, jak se političtí spasitelé zpravidla prosazují, jinými prostředky.

P.S. Tyto řádky píši v předvečer konce světa. To, že má vánocům předcházet, mi připadá příznačné, určitě to není náhoda: má totiž udeřit zítra, v pátek 21. prosince. Moc tomu nevěřím. Jednak by to byla škoda (tolik zkaženého salátu a zbůhdarma zabitých kaprů), a jednak tomu vlastně nevěří nikdo: podle posledního průzkumu agentury CVVM vidí sice budoucnost lidstva a české společnosti optimisticky shodně jen 31% respondentů, budoucnost svou a svých blízkých ovšem celých 54% (procento optimistů ovšem v poslední době klesá). Konec světa je tedy možná na cestě, ale když to dobře dopadne, nějak ho přežijeme.

Ve skutečnosti, bez ohledu na 21. prosince, je konec světa neodvratný. Každý umřeme, stejně jako Karel Vaš, jehož případem jsem tenhle text uvedl. Je jeden společný konec světa, jen k němu každý máme svá soukromá vrátka. Kdy pro nás nastane, nevíme, stejně jako ten boháč z Lukášova Evangelia. Je naše věc, jak čas, který zbývá, vyplníme. Ale nedá se říci, že na tom nezáleží.

Omlouvám se za tu moralitu. Ale jednou za rok, zvlášť touhle dobou, se to snad smí.

LN, 27.12.2012