6.10.2022 | Svátek má Hanuš


UDÁLOSTI: České fetiše

24.8.2011

Obsáhlý článek Václava Bělohradského v sobotním Právu („Mašíni aneb jak se dělá fetiš“) je na první přečtení standardní nenávistný atak na „pravici“, která prý nemá v sociální struktuře české společnosti žádnou faktickou oporu a kompenzuje to různými „fetiši“. Text končí patetickým varováním, že jeden z těchto fetišů, „Mašínové“ by mohl být „pravicí“ využit k legitimizaci násilí v politickém boji. Sentence o „nemorálním globálním kapitalismu, v němž hranice mezi legálním a nelegálním dávno zmizela“, o tom, že „národní státy nejsou než loutky v rukou obřích finančních spekulantů“ navíc ukazují, že ideologičnost od komunistů nepřevzala jen „pravice“, jak Bělohradský tvrdí. A stylu a slovníku let padesátých se podobají taky formulace jako „fetiš Horákové, k němuž se česká pravice nestoudně a neprávem přimyká“. Ostatně, jakápak „pravice“: pan Bělohradský by měl někoho jmenovat a citovat, není náhodou ta „pravice“ taky fetiš? Boxovací pytel, simulující nepřítele? V těchto věcech se článek nevymyká politickému lobbování ve prospěch ČSSD, které dnes v Právu provozuje kdekdo.

Jiná věc je otázka „fetišů“. O Mašínech Bělohradský píše: „jednání bratří Mašínů bude vždy sporné, je těžké je jednoznačně odsoudit nebo oslavovat. Je to extrémní řešení mezní situace.“ Tento způsob uvažování je už na první pohled podstatně věcnější než např. to, co ve svém článku v tomtéž čísle Práva předvedl Jan Bureš.

Bělohradský odkazuje na slovinského filosofa Slavoje Žižka. Fetiš je podle něho ideologická účelová lež, která umožňuje snést nechtěnou pravdu (činí ji stravitelnější). Uvádí příklady takových fetišů v české reflexi vlastních dějin: „husitství“, „Masaryk“, „Milada Horáková“, „britští letci“ (tj. čeští piloti RAF za druhé světové války), „mnichovská zrada“.Jsou to vlastně kapitolky z mýtizovaných, uměle vytvářených pseudodějin. Tady je s autorem možné souhlasit i nesouhlasit, ale je třeba ho brát vážně.

Takže „britští letci“: „hrdinství těch, kteří za Masarykovo Československo bojovali na všech frontách i na vyšetřovnách Gestapa, bylo zrazeno v roce 1993 rozpadem státu“. Vypadá to, jako by od roku 1993 na místě někdejší ČSFR zel kráter. Ve skutečnosti vznikly dva demokratické státy, které vstoupily do NATO i EU a navíc mají nasdstandardně dobré vzájemné vztahy, což je v rozhádané středoevropské oblasti rarita. To, vůči čemu má fetiš jako fetiš fungovat, není zformulováno dvakrát přesvědčivě.

V souvislosti s fetišem „mnichovská zrada“ píše Bělohradský o bezpočtu literárních a filmových kýčů, v němž je ztvárněn. To je samozřejmě pravda. Nejsem si jenom jist tím, že má zastřít zoufalou nepřipravenost ČSR k obraně. K obraně sebe a svých spojenců byly především nepřipraveny Francie a Británie, ČSR nikdy nemohla být připravena tak, aby dokázala sama vzdorovat Hitlerovi. Je ovšem pravda, že její chyby v národnostní politice nakonec velmi komplikovaly jejím spojencům, aby jí účinně pomohli, a naopak jim velmi ulehčovaly, aby se zachovali amorálně. Fetiš „husitství“ jako vrcholu českých dějin je přeexponovaná interpretace toho historického období, ale nepřipadá mi spravedlivé mluvit jen o krvavém konfliktu, který tehdejší českou společnost štěpil a rozkládal. Taky si nemyslím, že by smyslem tohoto fetiše bylo zastřít skutečnost, že česká politika v devatenáctém století spočívala v „boji za práva národa“ formou ponížených suplik, protože to je krajně nespravedlivý soud.

To se ovšem týká zcela podstatné věci: čeští političtí myslitelé devatenáctého (a počátku dvacátého) století, jmenovitě Karel Havlíček a T. G. Masaryk, usilovali o bourání fetišů: Havlíček kritizoval nabubřelou prázdnost tehdejší vlastenecké literatury a falešné všeslovanství. Masaryk vystoupil proti rukopisným podvrhům a rituální pověře. Proti budování pseudomýtů stavěli oba (a Masaryk v tom na Havlíčka výslovně navazoval) střízlivý kritický postoj a politický realismus. Oba se utkávali s planým radikalismem (Havlíček se Sabinou, Arnoldem a Fričem, Masaryk s radikály z Omladiny). A oba zdůrazňovali význam drobné politické práce, bez níž je rozumná politika nemyslitelná. Z české moderní politické tradice plyne, že fetiše je třeba kriticky analyzovat, jinak hrozí nebezpečí, že pouze staré nahradíme novými.

Zásadní záležitost jsou dva fetiše,spjaté s padesátými lety minulého století: „Milada Horáková“ a „Mašíni“. Bělohradský právem upozorňuje, že Horáková byla „demokratická socialistka Benešova směru, který měl s komunistickým programem mnoho společného“. Odtud ovšem plyne, že byla taky do značné míry ideologicky bezbranná proti totalitní ideologii ruské provenience, sdílela Benešovy iluze o „mírovém soužití“ ruského komunismu s demokratickým socialismem. „Fetiš“ Horáková spoluutváří také představa o odboji a vzdorování před soudem. Ve skutečnosti šlo o pár víceméně nevinných schůzek. Nejen Horáková, ale všichni prominentní političtí vězni byli pak ve vězení podrobeni tak sofistikovanému a nelidskému mučení, že vzdorování se omezilo na drobná vypadnutí z předepsaného scénáře. Požadovat na těch lidech jaksi zpětně, že by se měli chovat jako Hus před kostnickým koncilem, je nesmyslné, „obstát“ v takové situaci může jen úplný psychopat (dr. Husák se několikrát přiznal, ale vždycky to pak odvolal). Problém tu tedy není jen v tom, že se zamlčuje socialistická orientace dr. Horákové, ale že se krvavá soudní fraška pasuje do scénáře „Hus v Kostnici“.

Pokud jde o bratry Mašíny, řeči o vrazích a kriminálnících mi připadají nenávistné a ujeté. Je ovšem pravda, že jejich pokus o odboj skončil poznáním, že pro něco takového v komunistické ČSR není prostor a že se jisté smrti mohou vyhnout jen emigrací. Mezitím přišlo o život několik lidí. Chovali naději, že by mohli osvobození ČSR pomoci v amerických uniformách, ale USA a Západ měly tenkrát plné ruce toho, aby se ubránily ruským imperiálním choutkám, a Rusové na žádnou válku nepomýšleli, ruský imperialismus je zbabělý, nedokáže vést útočné války se silným soupeřem. Jen si nemyslím, že by fetiš Mašínové měl zastřít selhání české společnosti, která nevyužila reálné prostředky občanského odporu, jež byly tehdy k dispozici, a nezabránila např. násilné a prakticky úplné kolektivizaci zemědělství nebo udržení soukromého sektoru. Pokoušet se v té době o něco podobného by zcela jistě skončilo kriminálem, možnosti odporu byly velmi omezené a v podstatě mohly spočívat jen v přípravě na lepší časy, které pak taky přišly. Zde byl prostor pro „politickou práci drobnou“, jak o ní hovoří Masaryk, samozřejmě s tím, když na něčem podobném pracovalo víc lidí pohromadě, hrozila jim brutální persekuce. Taky mi připadá velmi nespravedlivé vůči české společnosti těch let, obviňovat ji z masové kolaborace s komunistickým režimem (skutečná vina spočívala v tom, jak byla česká společnost bezbranná vůči ruskému komunismu v letech 1945-7, kdy ještě jakýsi prostor pro občanský odpor byl), tvářit se, že petice za popravu Horákové podpisovali lidé ze svatého nadšení a ne pod sprostým a brutálním tlakem. Taky není pravda, že čeští intelektuálové a umělci masově kolaborovali s mocí, kolaborovala část, další část živořila v nádenických profesích a nemálo jich skončilo ve vězení. Schvalování politických procesů a komunistické umění byly z velké části nafouklé potěmkinské vesnice.

Česká společnost je dnes osudově rozdělena. Proti sobě stojí dva tábory, které spolu vedou třídní boj a mydlí se po hlavě svými fetiši. Václav Bělohradský se zabýval fetiši svých ideových odpůrců, i tak je to užitečné, jako podnět k další věcné analýze. Podstatná věc ale není stavět proti fetišům svých ideových protivníků fetiše vlastní, ale pokoušet se v rozhovoru a v polemice historické pseudomýty kriticky posoudit. Tak se snižuje hladina nenávisti ve společnosti.

22. srpna 2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.