UDÁLOSTI: Češi v zákopech dávné války
Podle mezinárodních zvyklostí mají být vojáci pochováni na území států, kde padli. Nejprve se uvažovalo o bývalém evangelickém německém hřbitově na Vinohradech. Proti tomu byly různé vlastenecké organizace. Vyřešilo se to samo od sebe: Volksbund dostal cenovou nabídku, kterou nebyl schopen uhradit. Pak se hledalo místo na periferii republiky. V Mariánských Lázních. Na Hlučínsku. Teď se zdá, že je rozhodnuto: chebské zastupitelstvo se usneslo, že vojáci smějí být pohřbeni v jejich městě. Radnice však má své podmínky.
Za prvé, hřbitov bude pořízen za německé peníze. To je jistě v pořádku. Za druhé, nesmí to být německý vojenský hřbitov, tj. musí tam být pohřben rovněž nějaký Neněmec. A za třetí, Voksbund se musí za toto velkorysé vstřícné gesto finančně podílet na obnově chebského městského hřbitova.
Jde o nabídku, jak zareaguje německá strana, není zatím známo. Nabídka vypadá jako návrh, jímž si jedna z bojujících stran klade podmínky, za nichž je ochotna přistoupit na příměří. Na první pohled to vypadá jako úděsná necivilizovanost a nízké vyděračství. Ve skutečnosti jde o kompromis. Chebští radní (nebo většina z nich) projevili dobrou vůli. Zároveň si musí zachovat tvář. Ale před kým?
Od konce války, v níž ti vojáci padli, uplynulo šedesát dva let. Mezi padlými jsou prý i civilisté (jak může civilista ve válce padnout? Civilista může být zavražděn, někdy se to stává i po válce. Někdy se po válce vraždí i váleční zajatci). Nechme je stranou. Někteří z padlých byli horliví nacisté. Jiní se nechali na čas strhnout. Jiní byli proti, ale báli se to dát najevo (měli věru čeho se bát). Jiným to bylo fuk. Máme ostatky mrtvých kádrovat? V civilizovaném světě se mrtvým dopřává klid. I ti, co za živa škodili, už škodit nebudou.
Je tu otázka: kde se v některých lidech tolik let po válce bere taková nenávist – až za hrob, jak se říká? Komu záleží na tom, aby jí neubývalo? Jaké politické cíle sleduje? Nebo jde opravdu jen o to, jak ze zazobaných Němců vytřískat peníze? A komu o to jde?
Podobné lavírování není ostatně tam, kde jde o „citlivé“ česko-německé záležitosti, žádnou výjimkou. Od listopadu má po Česku putovat unikátní a „kontroverzní“ výstava. Týká se sudetoněmeckých antifašistů, kteří se podíleli na boji proti nacismu a po válce byli v ČSR perzekvováni nebo dokonce vyhnáni. Někteří z nich (komunisté) se od svých českých soudruhů nechali přesvědčit, aby šli dobrovolně budovat „socialismus“ do východního Německa. Je třeba dodat, že jiní, nekomunisté, odešli, protože se solidarizovali s vyhnanými. A další, jako např. Wenzel Jaksch, se vůbec vrátit nemohli, protože se kvůli vyhnání dostali do konfliktu s Benešem.
Sudetoněmečtí antifašisté si jistě zaslouží uznání a omluvu (nemyslím si jen, že by se to týkalo taky např. Bruno Köhlera nebo Augustina Schramma). Tím se ovšem pořád pohybujeme na půdě vykolíkované Benešovými dekrety, v jejich případě byly porušeny. Ale co s těmi ostatními? S padlými vojáky mají společné to, že někteří byli přesvědčení nacisté, jiní se na čas nechali strhnout, jiní byli proti, ale báli se to dát najevo, a jiným to bylo fuk (podobně se vztahovali po roce 1945 Češi k bolševismu). A s padlými vojáky mají navíc společné to, že jsou v drtivé většině už mrtví (osmnáctiletí z roku 1945, pokud přežili, oslavují letos osmdesátiny).
Od války uplynulo šedesát dva let. Spousta našich lidí se ale pořád dusí zlobou, nemohu se zbavit dojmu, že šikovně rozněcovanou. Není konečně na čase odpustit těm mrtvým i těm, co se dožili dneška? Civilizovaný člověk a civilizovaný národ by měl umět odpouštět – zvlášť v situaci, kdy potřebuje, aby bylo odpuštěno i jemu.
LN, 22.11.2007
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
