Pomalu a nepozorovaně se vracíme z doby nereálné, jak se ukazuje, demokracie, do dob reálného socialismu. Nějak jsme se té demokracie polekali. V parlamentu a na vysokých úřadech zasedli někdejší bolševičtí manažeři, bachaři z komunistických lágrů, policejní bouchači, lidé s nadstandardními vztahy k StB. Tyto věci nevadí. Nevadí taky Major Zeman na obrazovkách televize. (Problém není v tom, že to televize vysílá. Proč by to nevysílala, když to lidé chtějí. Problém je v tom, že to lidé chtějí.) Doping sportovců „ČSSR“, o němž se před časem znovu rozepsala MfD, je ve srovnání např. s tím, co dělali bachaři týrající disidenty nebo práskáči StB věc poměrně nevinná: šlo o pouhé fixlování. Zásluhou MUDr. Milana Jiráska, předsedy ČOV, je, že z tématu v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes (17. srpna t.r.) dokázal vytěžit maximum. Zaujaly mne především dvě jeho myšlenky.

Za prvé: „Oni (tj. „naši“, bd) to brali v době, kdy byli přesvědčeni, že dopují i všichni soupeři venku. Chtěli rovný boj.“ K tomu je třeba podotknout že prokazatelně dopovali všichni soupeři z bolševické veleříše. K dokonalosti to dovedli v dederonii, kde se šťastným způsobem zkřížila ruská dovednost v potěmkiniádách s německou důkladností. Tamější lidští brojleři neměli ve světě konkurenci. Argument „když to dělají všichni, proč bych to nedělal já“ je sice svůdný, ale bez rizika použitelný jen ve věcech morálně neutrálních (pití piva, dloubání se v nose); fixlování není ten případ. Zásadní věc je ovšem postulát „rovného boje“: zde je na drobný každodenní problém zdařile aplikována hegelovská dialektika: cesta k fair play prostřednictvím soustavného a důsledného fixlování.

A za druhé: „Je to už strašně dávno. Neskandalizujme ty lidi.“ Co je to skandalizování? Fixlovat se nemá. Kdo nechtěl, mohl odmítnout. Asi by ho vyhodili z reprezentace. Možná ne. Větší vinu mají ti, co je k fixlování nutili. Ale i ti, co fixlují, když nutně nemusí, nesou svůj díl odpovědnosti. Říci o tom, kdo fixluje, že fixluje, je konstatování skutečnosti, nikoli skandalizování. A že to bylo strašně dávno? To je pozoruhodné. Podle českých oficiózních historiků a restitučních zákonů bylo strašně dávno to, co se dělo před rokem 1948. Teď se dozvídáme od pana předsedy, že strašně dávno bylo i to, co se dělo v osmdesátých letech. Kdy u nás končí strašně dávno? A kdy začíná teď? A je vůbec něco mezi tím?

MUDr. Jiráskovi náleží hned dvojí zásluha: jako první upozornil na to, že rovného boje se lze dopracovat i soustavným fixlováním. A novátorským způsobem aplikoval teorii relativity na naše nejnovější dějiny. Za to mu Události se zpětnou platností udělují s mnoha gratulacemi bobříka vyčůranosti za měsíc srpen 2006.

P.S. je fajn, že nám září zůstalo ještě volné. V nynější politické situaci se budou kandidáti na poctu rojit jako včely. Horkým adeptem je např. vedení KDU-ČSL.

3. září 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz, dodatečná rekonstrukce rubriky Co týden dal v době redakčních prázdnin na stránce Dohánění ztraceného času
Publikováno s laskavým svolením autora.