Je to smůla. Zrovna letos na jaře jsem po letech odmontoval televizi a místo ní jsem na stěnu pověsil obraz od Joana Miró. Myslel jsem, že budu mít od televizních poplatků klid, když nemám na stěně monitor. Ale pak někoho napadlo zdanit všechny domácnosti s přístupem k internetu. A televizi mít vůbec nemusí. Takže teď té dani unikne tak maximálně Jaroslav Dušek ve svým hliněným baráku bez wifi.

Zní to jako zpráva z minulého století. Stát chce zvyšovat televizní a rozhlasové poplatky. Daň za to, že se občas dívám na státní televizi, že občas poslouchám státní rozhlas. Někdo řekne, platilo se to vždycky a teď se bude platit víc. Proč? Protože státní televize musí bejt. Bez ní by to nešlo.

Fakt ne?

Přijde mi absurdní, aby všichni občané svobodné země povinně platili za to, že jim stát dodává nevyžádané informace (to bych ještě snesl, protože uznávám, že to dělají profesionálně a má to nějakou úroveň) a nevyžádanou zábavu (to fakt nesnáším a výrobu televizní a filmové zábavy za státní peníze považuji v době vysokého státního deficitu za úplně šílenou věc).

Platit má každá domácnost připojená k internetu. A kdo má doma internet, to budou státním úřadům reportovat obchodníci s internetem. Takže nikdo tomu poplatku neunikne. Orwell by to nevymyslel líp.

Fakt to nechápu. V době tržního hospodářství a demokratického režimu založeného na osobní svobodě, kdy si každý může vybírat z nabídky stovek televizních kanálů a rozhlasových stanic a sám si míchat informační zdroje podle svých preferencí, přijde stát s něčím takovým: budeš platit za televizi, i když se na ni nedíváš, i když ji nevlastníš.

Deset z deseti dobrých psychologů vám dnes doporučí, abyste se v rámci podpory svého duševního zdraví na televizi nedívali a raději si pustili Mozarta nebo si šli zaběhat do přírody. A vy rádi poslechnete. Ale státu stejně zaplatit musíte, i když vám váš psycholog doporučil nezapínat bednu za žádných okolností. Protože co kdybyste přece jenom někdy podlehli pokušení a místo toho Mozarta si pustili státní televizní kanál že?

Ale vážně. V pondělí 24.6. byl v Praze argentinský prezident Javier Milei. Server E15 ho pozval do Žofína a lidem nabídl, že se na něj můžou podívat a poslechnout si ho. Stačilo zaplatit 499 korun a mohli jste se na tu konferenci odkudkoli podívat. Potřebovali jste pouze internetové připojení a ochotu zaplatit ty prachy. Přišlo mi to chytré a férové. Pořadatelé z těch poplatků uhradili náklady spojené s pronájmem paláce a vy jste si mohli poslechnout speech od příjemně extravagantního chlápka, co za půl roku vytáhl Argentinu z deficitu.

Proč by to tak nešlo i s naší státní televizí? Při vší úctě k ní a k lidem, co v ní pracují. Když se na ni budeme chtít koukat, projdeme platební bránou a budeme se koukat. A když nás to přestane zajímat, prostě tuhle službu vypneme a platit za ni nebudeme. Co by se stalo, kdyby to bylo takhle? Technicky to jde zařídit a navíc by to bylo fér. Veřejnoprávní televize by získala potřebné zdroje na svůj provoz a občané by si připadali jako ve svobodné zemi.

Fakt by to tak nešlo?