Ve vzpomínkách na minulost, jakkoliv málo radostnou, se nezřídka ocitáme v roli iluzionistů, s kbelíkem růžového nátěru k použití. Vracíme se do dob, kdy jsme byli mladí a ztepilí, pamatující si někdejší radovánky, milostná laškování, spíš než četné hanebnosti někdejší doby.

Snažím se z iluzí probouzet s pomocí jednoho slova - dentistry: sedět v zubařském křesle tehdy a nyní.

V nedávné meditaci o fenoménu "štěstí", co to vlastně je či mělo by být, mé nozdry, načež i mysl, začal přitahovat ČICH - pach doby. Při prvním polistopadovém sametovém příjezdu do rodné Plzně jsem se obtížně potýkal s ovzduším, natolik důkladně zasviněným, že ze zdravotních důvodů jsem znovu - naštěstí jen dočasně - začal kouřit, abych si plíce ochraňoval dýmem z kvalitního virginského tabáku. Návštěva devastovaných hvozdů v Krušných horách, projížďka Litvínovem, stvrzovaly oprávněnost preventivního opatření.

Páchlo nejen ovzduší, ale i tamější pozemšťané, zejména v letní sezoně a v napěchovaných prostředcích hromadné dopravy. To již vesměs pominulo, máme k dispozici deodoranty, dávné to byly doby s rodinnou koupelí jen jednou týdně.

Rozhodně si nepolepšíme návratem do dob ještě dávnějších, do předchozích století, industrializací jen pramálo dotčených, kdy vzduch netrápily zplodiny z ještě nevynalezených spalovacích motorů. Kolem klusali koníčkové, producenti tun smradlavých kobylinců.

Zamířit ještě dál do minulosti, poučením by nám mohly posloužit hrady, zámky, včetně skvostu Versailles bez jediného záchodu. Kálelo se všelikde a všelijak.

Jak značným polepšením by asi byl návrat do tak zlatých starých časů? Však i nevěstinky na cestě k oltáři nelibě čpěly, a proto došlo k zavedení novinky - pugétu, jímž nevábný odér rozhánět.

- - -

Víc než pach by nám rozhodně vadila krutost těhdejších dob. Někde víc, někde míň, ale měřeno metrem současných legitimních hodnot (mezi nimiž ovšem nejsou islámské praktiky uřezávání hrdel nevhodně si počínajících provinilců) všude toho bylo přespříliš. Když jsem se zabýval historií nedobrovolné emigrace do Austrálie, v seznamech takových odsouzenců se ocitli zloději třeba jen tkaniček do bot. Anglie si velice potrpěla na věšení za pouhou krádež skývy chleba. Věšení ve velkém, odpolední podívaná, veselice. Druh zábavného rozptýlení, jež v dnešních dobách poskytují fotbal, též pouliční protesty, demonstrace, jak že se nám bídně vede.

Bývalý spolužák mi poslal výstřížek z plzeňských novin, jednu celou stránku textu s názvem "Ve Stříbře byl na čas pohřben zavražděný Valdštejn". U toho řada fotografií, nikoliv ovšem z Valdštejnovy doby. Mezi nimi renezanční radnice, stavěná v šestnáctém století. V téže budově ve století dvacátém v roli okresního soudce, pověřeného agendou občansko-právní, v pro mě milosrdně krátké době (leden 1957 - červen 1959) jsem rozváděl manželství kolchozníků, v paternitách pátral po tatíncích, řešil hádanice o slepice a králíky. V přízemí a sklepních prostorách kdysi dávno prý byla i šatlava a třeba i mučírna.

Jakoubek ze Stříbra byl významným disidentem své doby - ideolog husitství, autor symbolu kalicha, v Betlémské kapli nastoupil po mistru Janu Husovi. Hodně později - v roce 1634 - do Stříbra dorazil průvod s pěti mrtvolami - toť proslulý Albrecht z Valdštejna a jeho druzi, zavraždění v Chebu.

Z plzeňského článku cituji: "Generál Piccolomini je nařídil odvézt do Prahy, aby tam byli (podle tehdejších dobrých zvyků) sťati, mrtvoly rozčtvrceny a vystaveny na nejrůznějších významných místech - třeba nabodnuté hlavy na mosteckých věžích Karlova mostu. Byl informován císař, ale ten si velice dobře uvědomoval, za co všechno Valdštejnovi vděčí (vždyť nebýt jeho, nemusel už možná být císařem), a tak vydal honem rozkaz, aby všechny oběti bez nějakého rozruchu pohřbili hned v Chebu. Rozkaz ale zastihl průvod už na cestě, právě ve Stříbře."

Porovnávám s počínáním z konce roku 1952, když na právnické fakultě tehdy hodně zprofanovaného Karlova vysokého učení jsem byl ponořen do hloubání o socialistické zákonnosti, v praxi právě realizované procesem se spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, čtrnáct zločinců, z nichž pak jedenáct pověšených, nikoliv však již čtvrcených. Rovněž nedošlo k pozvolnému převozu mrtvol, nýbrž k jejich spěšné kremaci a k rozptýlení popele ke snadnějšímu pohybu po zledovatělé vozovce. V porovnání s předchozími praktikami, stalinismus byl vlastně humánní pokrok.

Teď zpět do Stříbra, do doby mého soudcování, jež mi bude záminkou k další ilustraci bývalých krutých zlatých časů. Nebude to záležitost válečnická, s potýkáním na bojišti, ale erotická, intimní. S jiným než manželským potýkáním, dotýkáním.

Předsedal jsem víc než veletuctu rozvodových řízení, v nichž nezřídka figurovala manželská nevěra. Ošálení partneři reagovali všelijak - zuřivě i nonšalantně. Vzpomínám na případ cikánský (čili před-romský), kdy navrhovatelem byl z kriminálu právě se vrátivší manžel. Nepopudil ho fakt nevěry, ale způsob jejího provedení.V posteli ho v době nepřítomnosti nahradil kamarád, který se mu pak svěřoval a stěžoval na neadekvátnost výkonu, čímž manžel s parohy přišel o svou důstojnost, cítil se potupen, a proto dychtil provinilé mrchy bříditelky se zbavit.

Porovnejme tuto rozmíšku s dramatem z 18. století, o němž jsem se dočetl ve výtečné publikaci History (říjen 2010): Karolina Matylda Hannoverská (1751-1775),

sestra anglického krále Jiřího III. (onoho monarchy, který pozbyl nejen vlastní rozum, ale i americké kolonie), v pouhém věku 15 roků donucena ke sňatku se svým bratrancem Kristiánem VII. (1749-1808), dánským králem. Inteligentní alkoholik, dost chlípník a též schizofrenik. Neudělal krok bez svého lékaře, mladého Němce Johanna Friedricha Struenseeho. To byl talentovaný, moderní myslitel, největší oblíbenec královského manželského páru. Královna se do něj značně zamilovala. Dánští šlechtici na něj žárlili, králova nevlastní matka Juliána Marie připravovala spiknutí, podařilo se jí, aby po noční pitce rozespalý král podepsal zatykač jak na lékaře, tak na vlastní manželku.

Nevěra se v Dánsku považovala za velezradu, trestanou hodně nepříjemnou smrtí. Lékař položil hlavu na jeden špalek a pravou ruku na druhý. Katova sekyra napřed uťala paži, poté hlavu. Čímž to ještě nekončilo. Katův pomocník uřízl mrtvole penis, vyrval vnitřnosti, zohavené tělo poté rozčtvrceno, ostatky vpleteny do kola, hlava a paže přibity na pranýř. Toť tedy tehdejší Dánsko.

Anglickému králi Jiřímu III., jakkoliv již šílenému, se podařilo uchránit svou sestru od tak zásadních nepříjemností. Protekce jí zachránila život. Nebyla čtvrcena, ale deportována na zámek poblíž Hannoveru, kde tři roky poté v necelých 24 letech umírá.

Protekce stejně jako korupce dovedou zmírňovat neblahý dopad moci - státní či soukromé, světské či církevní. Rudolf Slánský neměl možnost podstrčit katovi kilo tlačenky, aby si svůj akt rozmyslel.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče