Je odpor k fanouškům Alexandrovců úctou k jiným?

Komu je alespoň čtyřicet let a strávil je v této zemi, nepotřebuje vymýšlet kritické argumenty proti pěveckému souboru Alexandrovci. Ví, že Alexandrovci ztělesňují to záslužné (porážku nacismu) i zločinné (okupaci Československa) na ruské, dříve sovětské armádě. A z vlastní zkušenosti zná více to špatné: ví, jak se jejich koncerty organizovaly za okupační normalizace a kdo na ně chodil. Ale platí to stále i dnes? Takovou otázku klade dnešní vystoupení Alexandrovců v Praze a především „ulička hanby“, jíž chce návštěvníkům tu akci znechutit občanská skupina Kaputin.

I teď působí Alexandrovci podezřele. Už proto, že hájí státní ideologii a zpívají na anektovaném Krymu. Ale v rámci svobody slova tu mohou vystupovat a fanoušci jim mohou tleskat. Žádný argument nepřesvědčil Evropskou komisi k jejich zařazení na sankční seznam, českou vládu k neudělení víz či soudy k zákazu jejich vystoupení. A chceme-li žít v právním státě a liberální demokracii, rozhoduje výklad pravidel a stanoviska soudů, ne fandění těm či oněm hodnotám.

Za tím vším ale probleskuje širší společenské pnutí, které se opírá právě o hodnoty. Pozoruhodné je, že odpor k fanouškům Alexandrovců vyjadřují ti, kteří se jindy honosí úctou k hodnotám, jako je jinakost a názorová diverzita. Pokud si skutečně váží názorové pestrosti a jinakosti, řeknete si, že by neměli rušit projevy těch „jiných“. Ale místo toho se pod heslem „úcta k jinakosti“ prohlubuje kmenové rozdělení společnosti. Zjednodušeně řečeno: ti, kteří fandí punkerkám z Pussy Riot, nestráví jinakost Alexandrovců. A ti, kteří fandí Alexandrovcům, nestráví jinakost Pussy Riot. A málokdo si vůbec připustí, že jde o dvě strany téže mince.

Je to otázka názoru i vkusu a do toho liberální demokracie nemá co mluvit. Což musí vědět ti, kteří se k liberalismu okatě hlásí. Jenže soudobý trend míří opačným směrem, jak dokládají drobné události: tu „liberálové“ na britské univerzitní půdě zruší vystoupení izraelského akademika, tu na americké univerzitě napadnou slavného sociologa Murrayho, Praha se připojí alespoň „uličkou hanby“ pro fanoušky Alexandrovců.

Z liberalismu se tak stává soubor nejrůznějších konstruktů, -ismů a fobií, proti nimž se prý musí neustále a neúnavně bojovat – nejlépe pomocí zákazů, kádrování a reglementace svobody slova. Jako by nestačila stará, dobrá a každému srozumitelná definice i praxe: žít a nechat žít.

LN, 19.5.2017