Můj synek, který má nade vše rád rytíře a středověk vůbec, dostal od babičky k svátku knížku Dobytí ostrova Saaremaa z doby křižáckých výbojů v Pobaltí. Knihu napsal český autor Marek Toman, je na první pohled dobře udělaná, má vkusné ilustrace a v postranním sloupci každé stránky je pro chytré a zvídavé děti petitem napsaný navíc stejný text v angličtině. Jak se lze dočíst v záhlaví, kniha je součástí projektu na podporu dětské četby, zaštítěného programem Culture 2000 Evropské komise.

Protože jsem čtenářsky trochu retardovaný a křižáky mám v oblibě i já, knížku jsem uzmul pro sebe jako první a pustil jsem se do nenáročného čtení. Hlavním hrdinou příběhu je český zeman z nevýznamného panství Hruškov, jejž otec poslal k Řádu, tedy námět je variací na Údolí včel pro nejmladší čtenáře. A tak jsem se velmi rychle dostal až ke čtvrté kapitole, obdařené názvem Ten lotr obchodnická. Po přečtení druhého odstavce jsem zpozorněl a jal se ho číst znovu…Potom, co nás ten lotr obchodnická obral, nemáme co zasít, slýchal jsem tatínka. Lotr obchodnická byl Amichaj z městečka. Po velkém suchu si od něj tatínek půjčil obilí. Jenže sucho nepolevilo a Amichaj chtěl zpátky dvakrát tolik. Tehdy začal z Hruškova mizet dobytek. Po něm odcházeli lidé…Nakonec díky Amichajově úrokům dal otec synka k řádovým rytířům a dobrodružsví mohlo začít.

Raději jsem se na internetu ubezpečil, že se mi to nezdá a že je Amichaj skutečně hebrejské jméno. Přišlo mi zkrátka neuvěřitelné, že ta krásná knížka pro kluky, podporovaná evropským grantem, předkládá dětem takto nenápadně ten nejbanálnější antisemitský mýtus o zlém židovském lichváři, který ožebračil počestnou křesťanskou rodinu, zavinil vymírání dobytčat a v konečném důsledku vypuzení lidí z jejich domovů.

Takže nejenom Údolí včel, ale i Žid Süss byl autorovi inspirací. Jistě, vliv na děti je jenom podprahový, kterýpak čtvrťák asi pozná, že se jedná o židáka. Snad nakonec trpím paranoiou, proč by jméno Amichaj nemohl dostat třeba normální vyčůraný český kupec a vůbec, je něco špatného na tepání lichvy?

Židovský lichvář, to zní odporně, jako je odporná sama lichva! Člověk by se našim předkům snad ani neměl divit, že Židy pohrdali. Co na tom, že původní význam slova lichva je prosté půjčování na úrok, tedy v dnešní době základní nástroj bankovnictví a potažmo fungování tržní ekonomiky vůbec. Ve feudálním středověku ovšem bylo toto počínání v rozporu s křesťanskou morálkou a bylo tedy křesťanům zapovězeno. Naopak jediní, kdo směli půjčky úročit, byli Židé. Půjčoval si od nich kde kdo včetně králů a dokonce i sám císař Svaté říše římské národa německého, jinak největší Čech Karel IV., vzor všech ctností. Ovšem na druhou stranu, kdo by se nechtěl zbavit dluhů? Proto bychom se neměli pohoršovat nad nějakým tím pogromem, nebuďme změkčilými pokrytci. Zvláště když Židé přivolávali morové rány a rituálně podřezávali křesťanské panny. A tak i Otec vlasti ve slabé chvilce požehnal vyvraždění norimberského ghetta, no, a jeho dloužek byl smazán. Naštěstí to nebylo nijak nápadné, protože zrovna vrcholila epidemie moru a Židé byli upalováni v celé Evropě jako špekáčky.

Ve zmiňovaném veledíle nacistické propagandy, filmu Žid Süss, zazněl i citát dalšího Kristova následovníka, pravověrného Martina Luthera: „Věz, ty bohabojný křesťane, že hned po Ďáblovi nemáš horšího nepřítele, než je pravý Žid. V nejlepším případě by měl člověk zapálit jejich školy a synagogy...“

Ti Židé si o to sami říkají, oni prostě musí být u všecho. Jan Křtitel s Ježíšem přišli s křesťanstvím, Marx vymyslel proletářskou revoluci, Trockij ji provedl. Židé byli největší kapitalisté i největší komunisté. Einstein zrelativizoval snadno pochopitelnou newtonovskou fyziku, Oppenheimer porodil atomovou bombu. Dokonce i slabomyslný Leopold Hilsner došel nehynoucího věhlasu jen díky tomu, že se jednou vydal na procházku do lesa. Nejsou toto snad pádné důkazy jejich světového spiknutí napříč staletími? Dle mého soudu to důkaz je, ovšem toho, že Židé jsou zkrátka dobří. A v tom je možná zakopán pes. Nikoli jejich padoušství, ale jejich schopnosti jsou tím, co je po celé dějiny dělá terčem průměrných. Řekli byste, že po Osvětimi se Evropané chytnou za nos a budou se kát? Veřejně ano. Ale v soukromí se lze od spousty celkem inteligentních lidí dozvědět, že na tom něco přeci jen bude. Mám kamaráda vysokoškoláka, hodného člověka, který však věří na židovskou světovládu a nepochybuje o pravosti Protokolů sionských mudrů. A znám víc takových lidí.

Kde se vzaly bezmála sedmdesát let od holocaustu tyto názory? Moje teorie je, že se předávají z generace na generaci. Proto považuji za krajně nevhodné, aby v knížkách pro děti vystupovaly postavy typu zlotřilého lichváře Amichaje, ale stejně tak by mi vadil například i negramotný poberta Dezider či hošánek Ríša v růšofoučké košilce. Implementují-li se do nezralého a bezbranného dětského mozku, majícího sklon k černobílému vidění, názory xenofobní, homofobní či jiné, založené na intoleranci a povrchním generalizujícím úsudku, dítě si je s sebou ponese do dospělosti a bude se s nimi jednou muset vypořádat.

Ale co Izrael, když nic jiného, není snad jeho politika příkladem toho, jak se potomci Davidovi chovají, dostanou-li se k moci? Mohou se nám příčit bezesporu obrovská příkoří, která se dějí prostým trpícím Palestincům, ale jednu zásadní věc nelze popřít. Izrael se stal štítem Západu a hromosvodem islámského hněvu, dělá za nás špinavou práci a kdyby nebylo toto bojiště v Gaze, bylo by pravděpodobně mnohem, mnohem blíže přecitlivělé Evropě.

Ondřej Neff psal v jednom ze svých minulých úvodníků o tom, že Židé prchají z Malmö pod tlakem agresivních islamských přistěhovalců, a tázal se, zda bude Evropa zděšena z obnovy antisemitismu. Zdá se, že nikoli. Pokud Evropská komise finančně podporuje ve svých projektech dětskou četbu s antisemitskými náměty, máme se ještě na co těšit.