Jako člověk patřící do prudce řídnoucích řad pamětníků sedmdesát let starého neslavného odsunu a také potomek generálního prokurátora lidového soudu, který poslal na šibenici K.H. Franka a Kurta Daluegeho, cítím se být do jisté míry oprávněný reagovat jak na poselství pana Posselta, tak na jeho ohodnocení od paní Rakušanové.

Dovolil bych si říci, že před sedmdesáti lety bylo těch, co odsun schvalovali, alespoň o třicet procent víc - včetně mého táty, který přežil Osvětim a snažil se u soudu (na rozdíl od komunistických funkcionářů) každý případ patřičně prověřit. Prostě nemstít se. Ovšem ve věci odsunu byl neoblomný. Viděl ho však ne jako odplatu, ale jako jakési vyřešení problému, jako jakési odstranění ostnu z nohy, který tradičně bránil ve vývoji jeho malého národa.

V naší době, kdy stovky lidí umírají ve Středozemním moři na cestě ze severní Afriky, je celkem lehké odsoudit jakýkoliv odsun či přesun lidstva, který přímo navazuje na násilí, intoleranci a válku. Jen s několika výjimkami Evropa už po několik desetiletí takové přesuny nepamatuje, a je tedy nejen přijatelné, ale také vyloženě povzbudivé, že dnes stále vice lidí nucené masové stěhování odsuzuje.

Jenomže ono není vždy správné soudit vždy čin - tedy vyhnání - a zcela ignorovat události, které mu předcházely. Tím nemyslím jen šest let vraždění, otroctví a ponižování a celé století, které tomu všemu předcházelo, ale celých tři sta let německy mluvící nadvlády, tu a tam spojené s intenzivní náboženskou i rasovou intolerancí. A jakousi korunku tomu všemu nasazuje Heydrichova řeč o tom, že “základní linie musí platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady už nemá co koneckonců pohledávat”.

To a priori neznamená schvalování nějakého toho biblického oko za oko. Spíše konstatování, že takové ohodnocení bývalo, jak se zdá, již zcela běžné před dvěma tisíciletími. A také natolik rozšířené, že se proti němu rodící křesťanství muselo teprve tvrdě ohrazovat.

Co tím vším tedy chce básník říci? Nakonec ta má teze zase tak přiliš komplikovaná není: I když si jeden dokáže vážit pokroku lidstva v takových věcech, jako je medicína a technika, bohužel toleranci (natož pak lásku!) k bližnímu ještě do takového ohodnocení zahrnovat nelze.

Označte mne jako pesimistu, ale kdyby došlo v jednadvacátém století po Kristu v Evropě k podobnému vývoji jako ve století předešlém, vsadil bych se, že by budoucí pánové Posseltové a paní Rakušanové měli znovu plné ruce práce.

www.jandrabek.com