Já tedy nechci nikoho ani náhodou pobízet, aby začal kouřit nebo v kouření tabáku pokračoval, toho jsem dalek. Ale musím říci, že to, co se dnes děje ohledně kouření tabáku, je hodné zaznamenání a alespoň miniaturní analýzy.

Upřímně uvádím, že jsem přiměřený spotřebitel cigaret, abych nebyl nařčen z nepodjatosti, ale zároveň musím dodat, že jsem se narodil na Žižkově, kde kouřili všichni jinoši již od 15 let, takže jsem v tom trochu nevinně. Z pohledu dnešní společnosti vinně vtahuji kouř a činí mi to požitek, někdy též ve spojitosti se vzpomínkou na proslulá slova klasikova: "Žena je žena, ale cigáro, to je pokouřeníčko".

Utlačovaná menšina? Podlidi?

Dnes už tato slova proslule nepůsobí, protože kuřáci jsou štvanci, utlačovaná menšina, která se neprovinila ničím větším, než že se oddává požitku, a tedy hřeší. Hřeší podle slov diktátu jakési současnosti také tím, že drancuje státní kasu, protože je více nemocna než ti ostatní. Dráždí zbytek lidstva vnucováním nechutného požitku, to jest vdechováním vydechovaného kouře a to i mimo uzavřené prostory, vyjma případů, kdy fouká vítr, že.

A hlavně si kouřiči tabáku podle názoru většiny ničí zdraví, byť je to zdraví jejich a ne ostatních. Pokud se budeme chovat alespoň trochu uctivě k základním lidským právům, tak musíme vzpomenout také právo na lidskou integritu. Příliš vznešeně řečeno. Já bych to ve vztahu k uvedenému laicky přeložil jako právo na nakládání se svým vlastní tělem a ne jenom jím. Mám též na mysli i duši, nervy a já nevím co ještě nehmotného a člověčího zároveň.

Potěšení z tabáku

Vtahuji kouř z cigarety, fajfky či z doutníku se zvláštním požitkem, chutná mi to jako dobré jídlo či nápoj, uklidňuji se, dokáži lépe komunikovat, zlepšuje se mi nálada. Když něčemu nemohu přijít na kloub, tabák mi pomůže. Prchající kouř kreslí estetické tvary oblých zakřivení a někdy před sebou zahlédnu i kubistické obrazy, stvořené z dýmu. Nemohu se též zbavit dojmu, že s cigaretou v ruce či ústech mi to prostě sluší.

Tabákový dým dohře odhání hmyz, desinfikuje okolí, je krásně efemérně odhmotněný a přesto voňavý. Tuším genově a z načtené literatury, že tak to vnímali i naši předci, kterým bylo dovoleno kouřit nejen v hospodách, ale i v kině či v tramvaji a nikdo si moc nestěžoval, protože ho to, respektive je, asi ani nenapadlo. Nelze též popřít, že kouření bylo v nedávné minulosti přirozenou součástí bytí člověka, výrazem jeho odpočinku či soustředění, ba i šťastných chvil. Jean Paul Sartrovi při oslavě jeho nedožitého životního výročí (dožil se vysokého věku!) Francouzi umazali na všech fotografiích z jeho rukou cigaretu, již téměř nikdy neopustil a ona jeho. Ten by z toho určitě radost neměl.

Moderní je nekouřit

Ta celá kampaň proti kouření, která je nyní více než módní a svou úderností proměňuje kuřáky v podlidi, snad začala právě od zjištění, jak je kouření nezdravé. Proti tomu nic, byť úvahy o tom, co zdravé je či není, se v průběhu let dosti proměňují. Výsledky jsou prý zcela jasné a já je těžko, nejsa lékařem, mohu popírat.

Nicméně právě oni, tedy lékaři, ať kouřící či nekouřící, podávají i jiná svědectví a to tiše, se sklopenou hlavou, šeptem, bojácně a většinou po hospodách, obávajíce se nebezpečného rebelství proti současnému ostrému protikuřáckému trendu. Inu dle jejich tichých zpovědí má kouření i své pozitivní účinky na tělo člověka, čímž se nepopírají ty škodlivé, že. Jemný hlen vyvolaný nadechováním zplodin hořícího tabáku a zvláště pak dýmu, z něj proudícího, stéká po plicních sklípkách a vytváří tak ochrannou vrstvu proti všemu zlému a cizímu, co by se chtělo do plící vnořit, uchytit či zabodnout. Těžko by dnes byl jakýkoli odborník motivován k tomu, aby prozkoumal všechny vlivy kouření tabáku a případně vynesl i takovéto svědectví. Bylo by to proti duchu doby, tedy moderní je nekouřit. Mimochodem hezky řečeno, že.

Svět podivné sterility

Obávám se, že tento protikuřácký trend je pouhým počátkem tažení proti hříchům člověka v rámci hesla, že lidstvo musí usilovat o své zdraví, nekazit si ho a že okolí papežovo je papežtější než on sám. Terč je přímo nabízen, je jednouchý a může svést pozornost od čehokoli jiného a daleko ďábelštějšího, od výfukových zplodin, od kuřat ládovaných antibiotiky, přepálených olejů, až po jiné výsledky bohulibé lidské činnosti, o kterých můžeme pouze tušit neblahý vliv na lidské fýzis i psýché. Hlavně s tou odpovědností je to u kuřáků jednoduché, protože je odvozena od jednání každé osoby zvlášť a výlučně. U výfuků automobilů to tak jednoznačně asi není. Lámání chleba odpovědnosti je nekonečné a neurčité.

Nicméně odnímání hříchu po hříchu lidským stvořením, se stalo koníčkem současné "moderní" doby. Tomuto trendu vévodí pochopitelně tak zvané vyspělé ekonomické státy, tahouni světového peněžnictví, kterým v jejich nesmyslných vývodech a úkonech ochotně slouží především chudí občané těchto i jiných států (a je jich čím dál tím víc), jejichž reprodukční síla uctivě pomáhá vydělat těm pár vyvoleným, nejbohatším.

Na jednu stranu jsou tito nevědomci zotročováni úvěry či podobou obrazovek v počítačích nebo politikou a já nevím čím ještě, na druhou stranu je jim odkrojováno z toho příjemně hříšného, co zdědili z minulosti. Podivná sterilita vládne tomuto zdánlivě vyspělému světu a my se do ní ochotně řítíme též. Umenšováním množiny hříchů se posléze dostaneme až k tomu poslednímu a zvlášť důležitému hříchu, kvůli kterému jsme právě ještě stále na světě. Budeme přinuceni odmítnout i jej?

A tak si zvolna a s chutí zapaluji, skrze vyfukovaný dým hledím na obrysy nahého ženského těla jako na jeden z posledních znaků přirozenosti lidského bytí a je mi zatím ještě docela malilinko dobře. Avšak v soukromí, tajně a hříšně. Otiskne mi vůbec dnes ještě někdo takový článek?

Psáno pro Aktualne.cz

Autor je ředitelem agentury Dilia a bývalým ředitelem Národního divadla v Praze.