Umřel, přišel do pekla, kde mu dali na vybranou, jak chce prožít věčná muka: v jedné komoře lidi pálili, v druhé je drtili v hmoždíři a ve třetí komoře stáli chlapi u velké žumpy a kouřili cigarety. Husák si vybral třetí komoru. Zavedli ho do ní, on vytáhl cigaretku, zařadil se, načež přišel čert a zvolal: Dokouřit, ponořit!

Tak to chodilo i za minulého režimu a stalo se to několikrát za takzvaných oblev. To byly přestávky „na cigaretku“ a pak bylo nutno se ponořit do žumpy útlaku.

Protočily se mi panenky nad četbou čtvrtečního Práva, v němž Pavel Verner v článku útočícím na záměr vědecky zkoumat totalitní režimy napsal, že v osmašedesátém roce u nás byla „svoboda tisku, z jaké by se dnešním jakobínům zprava protáčely údivem panenky“. Tehdejší relativní svoboda, volnost osobního projevu, to byl každodenní zápas s mocí. Pracoval jsem tenkrát v zahraniční redakci rozhlasu, vedené statečným Milanem Weinerem.

Ten bojoval každý den o každý odvysílaný materiál s nadřízenými a ti byli natolik stateční, že ho zaštiťovali nad svými nadřízenými v ideologickém oddělení vševládné Strany. Několik témat, zvláště pak „přehmaty“ (rozumějte zločiny) z padesátých let, se směly diskutovat. To byla součást vnitrostranického boje. Ani tenkrát nikdo nemohl publikovat skutečnost, že ty zločiny nebyly výstřelek, ale logické vyústění činnosti totalitní strany, a že útlak k ní neodmyslitelně patří.

I na zajímavém webu totalita.cz si autoři idealizují tehdejší poměry, když píšou, že od února 1968 redaktoři cenzuru ignorovali a že zrušení Ústřední publikační správy v březnu 1968 potvrdilo status quo. Ideologický dohled ve skutečnosti trval nepřetržitě po celou dobu pražského jara. Tehdy soudruzi zjistili, že nepotřebují primitivní předběžnou cenzuru, a zavedli následnou cenzuru s mnohem horším dopadem a efektivitou. Toto mohu prohlásit já jako účastník těch dějů a pamětník. Potvrdit moje svědectví může jen historik analýzou textů.

Stejně manipulativní jsou citace významných uměleckých děl a kulturních počinů z té doby. K nim nedošlo díky režimu, nýbrž navzdory režimu. A navíc vydání každého takového díla, které později za normalizace bylo zakázáno a autor pronásledován, mohlo vyjít jen proto, že se někomu někde podařilo prosadit ho jako příspěvek k upevňování vůdčí pozice strany.

Kolikrát si říkám, jak poutavé by bylo čtení lektorských posudků i Zbabělců i Žertu i Sekyry a podobných knih! Tato nepochybně přelomově významná díla byla na režimu vyvzdorována, a když režim pochopil, že ho neposilují, ale poškozují, zakázal je. Ostatně dva z oněch autorů vyhnal do emigrace, kde jsou dodnes, a třetího pronásledoval.

Pokusy o idealizaci určitých období „tání“ minulého režimu mají jasné cíle. Především je třeba zamaskovat fakt, že totalita je svou podstatou vždycky zločinná, i když momentálně nevraždí a utlačuje jenom „málo“. Pokud by se tato kamufláž podařila, potom, soudruzi komunisté, potom není důvod, proč byste nemohli přiložit ruku k dílu na společné demokratické věci.

Jenže jejich režim byl zločinný bez jediného dne přestávky: založen na „třídní nenávisti“, v praxi na rozdělení společnosti na kasty vyvolených, trpěných a zavržených. I když občas uzdu povolil, nepustil ji z ruky, stejně tak jako bič. Zamaskování této základní věci je hlavní, strategický směr úsilí lidí, jako je Pavel Verner, a ostatně i obou prezidentských kandidátů Klause i Švejnara, kteří jsou ochotni i znásilnit dějiny, jen aby jeden na Hradě zůstal, druhý aby se tam dostal s pomocí komunistických poslanců a senátorů.

No a dílčí taktický směr je veden proti Ústavu pro studium totalitních režimů. Užívá se pitomoučkého argumentu, že by vznikla „oficiální verze dějin“. Oficiální verze dějin existovala za minulého režimu. V demokratickém režimu existují různé názory na minulost, různé historické školy a směry. Tak tomu bude i poté, až ústav začne pracovat a přinese výsledky. Protože se bude moci na práci soustředit coby specializovaná instituce, těch výsledků bude víc. Z toho ta obava, aby nevynesl na světlo různé nežádoucí skutečnosti. Žádná oficiální verze dějin v demokratické společnosti ani vzniknout nemůže. Je tedy vidět, že zájem o totalitní minulost není žádné mlácení loňské slámy a bojování předvčerejších bitev. Idealizace totality je stejně zavrženíhodná jako „osvětimská lež“. Rozdíl je v tom, že je dnes víc lidí s osobním zájmem na tom, aby zamlžena byla totalita.

LN, 5.1.2008