Nehorázná drzost, s jakou byl veřejně uražen Miroslav Macek ministrem zdravotnictví Rathem, vyžadovala stejně razantní mužnou odpověď a pochopitelně též na veřejnosti, což Miroslav Macek také učinil. Že se podobné jednání nemůže stát normou, je nabíledni, ale jednotné odsuzující bečení politiků všech koaličních i opozičních stran včetně ODS, že je něco takového skandální a nepřípustné, jen svědčí o tom, jak se politici třesou, aby nebyl narušen jejich manévrovací prostor pro manipulaci s občanskou veřejností. Každé porušení tohoto řádu, každý nestandardní čin ohrožuje jimi a pro ně sjednané pořádky - vždyť se dá přece bránit soudní cestou, ne? (Doporučení ministra Sobotky.)

Jenže Miroslav Macek patrně nechtěl absolvovat nekonečný soudní proces s nejistým výsledkem, který by byl v jeho případě patrně přece jen kratší než v případě řadového občana, a navíc nejspíše nechtěl, aby o jeho cti rozhodoval soud.

Trpělivost prostě přetekla a výchovný pohlavek symbolicky vyjádřil sílící mínění, že si politici stále svévolněji říkají a dělají, co chtějí, bez ohledu na mínění občanů a bez možnosti se účinně bránit institucionálními prostředky. Buldozer (nebo snad lépe tank) Paroubek stejně jako (transportér) Rath válcují demokratický politický terén této země s bezpříkladnou bezohledností. Občané jsou si stále více vědomi, že fungují jen jako rukojmí politického a mocenského boje a že jsou oblbováni předvolebními sliby, nikdy nerealizovatelnými, jež jsou vykřikovány bez ohledu na věrnost politickým ideám vlastní strany.

Demagogická diskuse na téma političnosti pohlavku končící analogiemi s fyzickým napadením komunistického poslance Dolejše je věru odporně účelovým zaměňováním příčiny a následku. Nejednalo se o politickou facku, ale o facku bezohlednému politikovi a to - paradoxně -od bývalého politika, který ohleduplností také nevynikal. Nicméně v -tomto případě je výchovný pohlavek velmi srozumitelný: neznamená nástup síly a hrubosti na politickou scénu, ale reakci na sílu a hrubost. A na nástup růžovo-rudé, socialistickokomunistické politiky, která hrozí postupným rozvratem demokracie v zemi.

Jinými slovy: politici, zahledění jen do svých výhod, okamžitě nastupují s překrucováním holé pravdy a nejsou schopni pochopit, že důvěra občanů k politikům a politice je na bodě mrazu a že dochází k bezprecedentnímu odcizení politických stranických špiček a bezmocných občanů, voličů. Že jsou, alespoň vědomí občané, vystaveni situaci, kdy nemají koho volit, a že i volba toho nejmenšího zla je volbou zla až příliš velkého.

Politici si zato dobře povšimli, jak obrovská je moc médií a že se dá každá podobná událost využít ke stranickému prospěchu, jen ji správně mediálně prodat. Ve chvíli, kdy se začala veřejnost stavět kriticky ke „hrubnutí politické scény“, přišla Mackova facka jako na zavolanou. Není nic snazšího než přehlédnout masakr na technoparty či policejní brutalitu proti představitelce Strany zelených a přiživit obraz fašizující se ODS, která „pochopitelně“ musela stát i za fyzickým útokem na komunistického činovníka, je-li ochotna řešit spory fackami.

Média, lačná po každé senzaci, budou jakákoli vyjádření k fackovací aféře ráda rozmazávat a toho je třeba využít. Zvířecí policejní násilí, které mělo být exemplárně potrestáno, neboť jeho společenská nebezpečnost je obrovská, protože podkopává důvěru občanů k státu a jeho bezpečnostním složkám, se tak zapomene s poukazem na zcela marginální případ a vytvoří se teorie spiknutí o pravicovém extremismu. Krásně se tak ze scény vytratí, jakého skrytého násilí se dnes a denně dopouští současný stát na svých občanech kvůli snížené dostupnosti zdravotní péče a léků, kvůli nefungujícím a donekonečna se vlekoucím soudním sporům, které obyčejného člověka doslova ubijí za živa a finančně vyčerpají, či kvůli nekontrolovatelné moci politiků v komunální sféře.

Siláctví, hrubost a lenost rozlišovat jsou charakteristické znaky vyhovující bulváru stejně jako populistické politice. Bulvární politiku bulvární média vítají a výše popsané násilí státu se popisuje a dokazuje mnohem obtížněji než teatrální facka na jevišti.

Jak z tohoto sobectví politiky probudit? Kolik facek bude muset ještě padnout, než se do našeho politického prostředí vrátí starost o obec, namísto egoistického boje o koryta doprovázeného ideologickým a prolhaným chrochtáním? Nebo mají dát občané politiky a politiku k soudu?

Lidové noviny, 23.5.2006