Proč musel Karel Schwarzenberg prohrát s Milošem Zemanem, navíc o tak významný rozdíl, který při pětimilionové voličské účasti dosahoval půl milionu. Tuto otázku si kladou zvláště Schwarzenbergovi příznivci a zvláště velká města.

Stalo se totiž něco neočekávaného. I když velká města dávala přednost předsedovi TOP 09, proti rozhodl venkov. Bylo to poprvé v historii polistopadového Česka, že vesnice někomu vyhrály volby.

Odpověď na otázku, jak se to mohlo stát, si doopravdy mohou klást jen lidé v Praze, Brně, Liberci a dalších velkých městech. Kdo je z venkova, ten velice dobře ví, proč Zeman na celé čáře vyhrál.

Na venkově se v posledních letech významně zhoršují životní podmínky. V první řadě není práce a lidé se živí jak dokážou, správná cesta se hledá někde mezi živností, švarcsystémem a prací na černo.

Nechráněná pracovní místa jsou ohrožena zvláště v době recese. Popis života na vesnici není vyloženě zajímavý, v mnoha ohledech je dokonce fádní. Skončila prosperita socialistických vesnic postavená na velkém Jednotném zemědělském družstvu, které mohlo spoléhat na státní dotace. Tyto zemědělské podniky obvykle zprivatizovali jejich předsedové, kteří pak zcela bez milosti omezovali provoz i personální stavy, jakmile se zemědělská výroba přestala vyplácet. Orná půda se dnes ve stále větší míře využívá pro velkovýrobu řepky a jako stanoviště solárních panelů.

Ve vesnicích se ruší obchody, dopravní spoje, zdravotnická střediska, školy. Skoro všichni lidé z vesnic tedy hlasovali proti vládě a pro Miloše Zemana. Obyvatele prosperujících město tohle všechno dosud nezajímalo, prezidentské volby jim tedy pomohly k tomu, aby se poučili.

Každého napadne námitka, že vesnické obyvatelstvo přece tvoří jen 30 procent české populace. Města tedy měla vyhrát. Ovšem ani města nejsou jednotná. Stejně jako vesnice se s existenčními problémy potýkají panelová sídliště, kde přitom žije polovina městské populace. Na sídliště dopadla nejvíc deregulace nájmů, která vytvořila mechanismus postupně zdražující nájemné i na těch nejodlehlejších sídlištích. K tomu rostly ceny energií a lidé na sídlištích, kteří mají obvykle nižší příjmy, platí až polovinu svých příjmů za bydlení. Kdo má dost peněz, tak ze sídliště odejde, ostatní zůstávají v panelové pasti a uvnitř měst vznikají velké sociální rozdíly. Není divu, že sídliště volila Zemana. Výjimkou je Praha, ale i na zdejších sídlištích získal vítězný kandidát 40 procent hlasů a v některých okrscích vyhrál.

Vesnice i sídliště jsou na tom stejně. Trpí důsledky státní politiky z dob komunistického režimu. Po listopadu 1989 nechal stát na všech občanech, ať se o sebe postarají sami, jenomže dosavadní chyby státní politiky mohou lidé na vesnicích či sídlištích těžko sami překonat. Proto hlasují proti současné vládě, která nechce strukturální problém jejich regionů řešit a která je svou politikou často ještě zhoršuje.

Média často opakují, že volby nakonec rozhodla sudetská otázka, když Zeman zcela bez skrupulí využil nešťastný Schwarzenbergův výrok, že Benešovy dekrety porušují současná pravidla mezinárodního práva. Lidem v pohraničí, kteří vládu podezírají, že se o ně nestará a že je v jejich problémech vždycky nechá, to stačilo, aby se rozhodli dojít do volebních místností, i když často museli do vedlejší vesnice. Statistika je v tom jednoznačná: Zeman nebyl nikde tak populární jako v Sudetech.

Shodou okolností patří obce bývalých Sudet k těm ekonomicky nejvíc postiženým. Začalo to právě už vyhnáním původního německého obyvatelstva. Komunistické Československo úpadek pohraničí neřešilo, stejně se zachoval polistopadový režim. Zemanova připomínka, jak všechno začalo, vedla opět k větší nespokojenosti se současnou vládou, která se zásluhou agresivní kampaně dostala do podezření, že umožní návrat sudetských Němců. Ti samozřejmě nemají zájem žádat zpátky majetek svých předků, ale o to při volbách nešlo.

Není těžké být po bitvě generálem, na druhé straně se jen hlupák nepoučí ze své porážky. Města tedy prohrála a mohla by se poučit, že jejich prosperita není všeobecná.

Vývoj venkova přitom nebyl fatální a nemusel vést k triumfu postkomunistické levice. Také dnes existují venkovské regiony, kde jsou lidé víc spokojení a kde například volili Schwarzenberga.

Cesta směrem ke spokojené kapitalistické vesnici byla po listopadu 1989 otevřená ve všech regionech. Přinejmenším to ukazují volební výsledky z počátku devadesátých let. Tehdy vesnice volily Občanské fórum a jeho nástupce o něco méně, než města, neměly však o nic větší sklony k nostalgii po komunistech a místo nich dávali přednost různým nově vzniklým stranám, které ovšem rychle zanikaly. Od té doby tyto přelétavé voliče postupně získával levicový blok, který se pod Zemanem konečně sjednotil. Venkov prostě hledá zastání, o mnoho víc v tom není.