Uchovejme pomníky i svobodnou interpretaci dějin

Pomník maršála Koněva v Dejvicích nestojí na exponovaném místě. Ještě před týdnem o něm možná dost Pražanů ani nevědělo. Až teď – kdy na sokl někdo nasprejoval letopočty 1956, 1961, 1968 a ruská ambasáda protestuje – se stal bojištěm „války o pomníky“. Řekněme rovnou, že ta „válka“ naštěstí nemá rozměry jako v USA (kde se jurodivě kácejí pomníky Jihu) či v Polsku (kde se odstraňují pomníky Rudé armády, neboť pěticípé hvězdy v rozporu se zákonem propagují komunismus). Ale zajímavé věci ukazuje.

Za prvé vidíme, že se definitivně uzavřelo historické okno volnosti, které otevřel pád berlínské zdi a konec studené války v listopadu 1989. V červnu 1991 prošlo, že poslanci Federálního shromáždění (v montérkách s písmeny FS na zádech) natřeli sovětský tank na smíchovském pomníku na růžovo. Zkuste si představit, co by se dělo teď, kdyby Koněvův pomník neposprejoval anonym, ale poslanci v montérkách s písmeny PSP. Prošlo by to? Nebo by Moskva pohrozila zásahem?

Za druhé vidíme, jak si Rusko absolutizuje nárok na vděčnost za osvobození i za „ochranu“ po roce 1945. U nás se nezpochybňuje role maršála Koněva v květnu 1945. Nikdo nechce pomník kácet. Jen se připomíná, že jeho historická role je pestřejší. Že v roce 1956 vedl brutální zásah Moskvy v Maďarsku, roku 1961 chystal zeď v Berlíně a roku 1968 invazi do Československa. Pro Američany je normální, že třeba generál MacArthur, vítěz nad Japonskem z roku 1945, je kritizován za to, co dělal později. Proč by totéž nemělo platit pro Rusy a maršála Koněva?

Za třetí. Moskva mívá pocit, že je strážcem odkazu protihitlerovské koalice v jisté části Evropy. A není to jen pocit. Třeba z Izraele se ozývají hlasy (a Putin za ně veřejně děkuje), že Polsko nemá kácet pomníky Rudé armádě z roku 1945. Nebo že Rusko nemá být vytěsňováno z projektu memoriálu na místě nacistického likvidačního lágru Sobibor v Polsku. Ale to vše by bylo stravitelnější a vposledku úspěšnější, kdyby Moskva netrvala na své zabetonované interpretaci historie, na kanonizaci svého výkladu dějin i svých osobností.

Úhrnem. V roce 1991 se nemusel úplně odstraňovat tank číslo 23 ze smíchovského pomníku, stačila by vysvětlující cedule. A totéž platí pro maršála Koněva. Nebourejme tyto pomníky. Ale ani si nenechávejme diktovat, jakou v Moskvě kanonizovanou verzi dějin máme uctívat.

LN, 25.11.2017