Vypadá to, jako by bývalý prezidentský kandidát Jan Švenar nevěděl, čí je. V rozhlasovém rozhovoru nejdřív mluvil o kandidatuře do Senátu, o pár dní později však už oznámil, že do dalšího politického dobrodružství zatím nepůjde. Místo toho založí „think-tank“, protože taková instituce prý v Česku chybí.

Má i nemá pravdu. Záleží na tom, jaké instituce budeme tímto termínem označovat. Jde v podstatě o jeden z „produktů“ studené války, byť podobné instituce vznikaly v USA i Británii od konce devatenácté století. Prvním moderním think-tankem, kterému se tak i říkalo, byla ovšem americká RAND Corporation. Instituce založená v roce 1946 americkou armádou měla dodávat vize a strategické cíle. Od roku 1948 se formálně proměnila v nezávislou neziskovou organizaci, byť o jejím propojení s „americkými zájmy“ nikdo nepochyboval. Spekulace o tom, jak těsné bylo, ponechme autorům konspirativních teorií i špionážních románů. Výsledky její práce jsou však nezpochybnitelné: zásadním způsobem se zasloužila o vznik Internetu, a tedy i velmi podstatně ovlivnila podobu dnešního světa.

Až do počátku sedmdesátých let měly think-tanky povětšinou „vojenskou příchuť“, pak se s nimi však doslova roztrhl pytel. Dnes existují prakticky ve všech zemích a jde o nálepku, kterou si dobrovolně dávají organizace formálně nejrůznějšího typu: od těch neziskových až po soukromé vysoké školy nebo třeba i státní instituce. Typický think-tank vykazuje dvě důležité vlastnosti: je spojen s nějakými známými či důležitými lidmi a má zajištěné financování. Pohybuje se mezi třemi světy: politikou, byznysem a akademickou sférou. Z každého si bere či snaží brát to nejlepší: z politiky vliv, z byznysu peníze a z vědy znalosti. Pokud to funguje, může se stát prestižní a důležitou organizací.

Tolik teorie. Jistěže v Česku takové instituce existují, jak Švejnarovi legračně útočným způsobem okamžitě připomněl Ivan Langer („Je vidět, že u nás nežije“), a jistěže to ví i sám Švejnar, protože konec konců sám jednu založil. Všechny jsou však spíše takovými vzdělávacími či osvětovými kluby, případně kroužky „roztleskávačů“ konkrétních osobností (viz třeba Klausův CEP). Žádný nezískal skutečný vliv a význam, jaký mají důležité think-tanky v Evropě a v Americe.

Vliv se v Česku vždy přičítal spíše neformálním, často mýtizovaným seskupením lidí. Hráli v nich roli političtí poradci (a často i jejich soukromé firmy), finančníci a podnikatelé. Typickým příkladem je asi nejvlivnější taková skupina, která je pejorativně nazývaná „lobby pravdy a lásky“ a která se v devadesátých letech utvořila kolem tajemného občanského sdružení Lípa. Shodou okolností je blízká právě i Janu Švejnarovi. Pokud se mu podaří fungující think-tank založit, půjde o zhmotnění tohoto neformálního vlivu. Je to dobrá zpráva jak pro jeho ideové stoupence, tak i odpůrce.

Think-tanky jsou realističtější podobou havlovské zidealizované vize občanské společnosti. Nezakrývají názorovou zaujatost a ani propojení s finančními sponzory. Neohánějí se konáním dobra, protože vědí, že jsou na křehké hranici mezi nezávislým výzkumem a propagandou. Dává jim to možnost nejen důležité věci vytvořit, ale také politickou sílu je prosadit. Jan Švejnar se rozhodl dobře, když místo šestileté senátorské „mumifikace“ věnuje svou energii právě takové instituci. Nový internet asi nevynalezne, ale klimatu české politiky určitě prospěje.

(Psáno pro E15)
Převzato z blogu Extra se svolením autora.