Alespoň na jeden podvečer. Protože už dnes se vše vrátí do starých kolejí. Nelze jinak. To neříkám toliko jako starý skeptik, nýbrž jako realista. Jako člověk, který ví, že demokracie je diskuse.

A že diskuse u nás (a z logiky věci nikde na světě) není diskusí lidí se stejnými názory.

Mimoto: jsme součástí společnosti, která nemá úplně férová pravidla. Řečeno sportovním (fotbalovým) jazykem: hraje se i za autovou čárou, občas dokonce „na tribunách“ - a žádný rozhodčí hru ne a ne nezastavit.

Fauly jsou i nejsou pískány, a i když jsou, tak u některých se zdá, že píšťalka sudího je němá.

Občas platí gól, který vsítí hráč z ofsajdu, když si předtím stáhl míč „Maradonovou Boží rukou“.

Aby se tento způsob hry nepraktikoval, abychom se vrátili k fair play a respektovali hřiště vyznačené bílými lajnami – především o tom byla akce na Staroměstském náměstí 28. října 2016 v půl sedmé večer.

Děkuji všem, kdo na ni přišli. Byli tam i za nás, kdo se dostavit nemohli a kdo, tak jako já, sledovali přímý přenos na webu kanálu ČT24. (Repríza byla na témže kanálu v televizi až v půl desáté večer, ale, pokud jde o atmosféru, tak trochu s křížkem po funuse.)

Zaplněné sváteční náměstí mezi budovami, které jsou obrazem naší historie, a ve stínu sochy Mistra Jana, neznamená žádnou „revoluci“, ani start Bartoškových Týdnů neklidu či něčeho podobného. Byl bych v tomto smyslu skromnější. Přesto mělo svůj zásadní význam. Ukázalo na potenciál lidí, bez nichž, bez jejich přítomnosti v ulicích a na náměstích, by žádná změna nebyla možná.

Kdyby se v egyptských městech, zejména v Káhiře, v lednu a únoru 2011, a pak znovu na konci června 2013, nesešly statisíce, v součtu pak miliony občanů, ale nanejvýš pár stovek, k žádným revolucím (nechme teď stranou, jaký pak vzaly směr, to je téma na jiný článek) by nedošlo. Dál by vládl Mubarak a Mursí by se k moci vůbec nedostal.

To byla jen ilustrace odjinud. U nás je to přece jenom odlišné. Máme demokracii, a proto využití onoho „potenciálu ze Staromáku“ by mělo být až tím posledním, co by mělo nastoupit k její záchraně. Takříkajíc dle principu blanických rytířů. Hasicí přístroj v domě je také nutné čas od času zrevidovat, aby se v případě potřeby nezjistilo, že na zdi visí pouhý lapač prachu. 28. října se ukázalo, že náš „hasicí přístroj“ je plně funkční.

Kdesi v internetové diskusi jsem četl názor, že voliči Karla Schwarzenberga se nesmířili s jeho porážkou v prezidentské volbě a s Milošem Zemanem vedou permanentní válku.

Není tomu tak.

Voliči Karla Schwarzenberga jsou demokraté a výsledek volby respektují. Jestliže se proti zvolenému prezidentovi všemožně vymezují, pak nikoli proto, že pan kníže prohrál, nýbrž z toho důvodu, že je k tomu Miloš Zeman tím, jak „z Hradu vládne“ doslova vybízí. A občas se zdá, že i záměrně provokuje.

Nejsou to tudíž „lidé ze Staromáku“, ale český prezident, kdo by se měl kriticky podívat do zrcadla. Ovšem i zde platí ono biblické o velbloudovi a uchu jehly. Bohužel.

Proto je správné být připraven. A když je „císař nahý“, nečekat, až to za nás řekne odvážné a upřímné dítě. „Císař“ po tomto „odhalení“ nepřestane být císařem, v demokracii jím bude do vypršení mandátu, což snad nikdo nezpochybňuje; o to (aby Zeman už teď skončil) ostatně ani nejde.

Jde o to, abychom nebyli nuceni žít ve lži, že snad „císař“ nahý není. Je.