Přiznám se, že mě máloco v poslední době vytočilo jako podezření, které vyslovil Miroslav Macek na adresu Tomáše Halíka, totiž že byl možná "dvojitým agentem" (double agent), protože StB ani západní tajné služby nezasáhly proti jeho vysvěcení západoněmeckým biskupem ve východoněmeckém Erfurtu.

A rovnou se přiznám, že i já zřejmě mohu být "dvojitý agent". V osmdesátých letech jsem totiž několikrát strávil týden v Maďarsku, kde mě a několik desítek dalších českých křesťanů vyučovali bibličtí učitelé z USA, Indie a Austrálie. A ačkoliv jsem byl u výslechů mnohokrát, nevzpomínám si, že by se StB kdy na tyto pobyty tázala.

Přitom se těchto pobytů zúčastnili i lidé, které StB vedla jako své agenty. Jak je to možné?

Odpověď na tuto otázku neznám; vyslovím ale některé domněnky. Ale proč to vůbec dělám?

Nebudu tajit, jak moc mi vadí, že 22 let po pádu komunismu musíme my, kdo jsme si s minulým režimem nezadali, čelit tak hnusným obviněním. Mackova "domněnka" je ničím nepodložený plivanec; ten nechám nadále bez povšimnutí. Rozhodl jsem se tento článek napsat kvůli mladším lidem, kteří těžko mohou mít představu, jak to za komunistů chodilo.

Že jsem sledován StB, to mi bylo jasné od samotného počátku. Naše rodina patřila k nemnoha rodinám, jejichž telefon byl odposloucháván celou dobu vlády komunismu, možná s krátkou přestávkou na jaře a v létě 1968, i když ani tím si nemohu být jist. Že se do telefonu neříkají pokud možno žádné informace, to bylo něco, s čím jsem již vyrůstal. V době, kdy jsem působil jako vikář evangelické církve (1977-1990), se mi to párkrát potvrdilo, když jsem do telefonu vyslovil určité slovo, které se běžně nepoužívá (např. "bohoslužbičky"), a pak se mne na toto slovo ptal církevní tajemník. V dobách komunismu jsem pochopitelně s jistotou nevěděl, kteří z mých kolegů jsou agenti StB a kteří ne.

Maminka pracovala od října 1968 jako dopisovatelka Associated Press a proto bylo jasné, že i ona je velmi bedlivě sledována. Sledován byl pochopitelně i můj otec. Pracoval původně v zahraničním obchodě, pak o práci záhadně přišel, ale především to byl manžel ženy, která pracuje "pro Američany". A otec duchovního.

Jakmile byly zpřístupněny archivy StB, všichni jsme postupně a nezávisle na sobě navštívili úřad v Pardubicích, kde bylo možno se s materiály na nás vedenými seznámit. Především je nutno říci, že jsou neúplné a nedá se nijak zjistit, proč se materiály z některých let zachovaly a z jiných ne. Celou řadu věcí tedy není možno z těchto materiálů zjistit, celou řadu věcí ale naopak ano.

Tyto materiály jsem pročítal několikrát. Některé věci byly šokující, jiné byly zábavné. Některé byly překvapivé, jiné jen potvrzovaly to, co jsme již věděli nebo si mysleli.

Krátce se zastavím u otázky "agentů". Samozřejmě mě velice mrzelo, že mezi nimi byl i můj blízký přítel, farář M. H., který je již po smrti. Mrzí mě, že mi to nikdy neřekl. Ve spisech na mě vedených figuroval velmi často. A byl s námi i v tom Maďarsku.

Nejprve to pro mě byl šok. Když jsem ale jeho výpovědi pročítal podruhé či potřetí, všiml jsem si, že nikdy neřekl nic, co by už StB nevěděla nebo co by si nemohla snadno zjistit. Zatímco někteří jiní mí evangeličtí kolegové si pouštěli, jak se říká, pusu na špacír. Některé věci o mně estébákům opravdu říkat nemuseli. U některých z nich nevím, zda podepsali závazek agenta, a je mi to celkem jedno. Důležitější pro mě je, zda jejich výpovědi někoho poškodily nebo ne.

Kdybych měl zhodnotit práci StB celkově, pak bych řekl, že byla velmi nedbalá. Mnohdy nám to asi velice pomohlo. Naší rodině pomohlo už to, že každého z nás (maminku, otce, mě a patrně i mého bratra) sledovali různí lidé, kteří mezi sebou zřejmě vůbec nekomunikovali. Kdyby spolu komunikovali, mohli jsme dopadnout mnohem hůře. Jednou ze slabin StB bylo, že si ukousla příliš velké sousto. Sledovala příliš mnoho lidí, takže to nakonec bylo kontraproduktivní.

Místy jsme narazili na pozoruhodné projevy lemplovství. Uvedu pár příkladů.

Máme chalupu v Dolním Údolí u Zlatých Hor. Vždycky jsme se domnívali, že patříme do Horního Údolí, a jako adresu jsme uváděli Horní Údolí 21. Až na konci osmdesátých let jsme zjistili, že podle katastrální mapy jsme Dolní Údolí 21. Existoval i dům označený jako Horní Údolí 21. Pošťačce to celých třicet let nevadilo – dopisy nám chodily. Jenže místní estébáci (v Bruntále) dostali z Prahy avízo, aby sledovali pohyb v Horním Údolí 21, a ti chybu neudělali. Tři roky pilně sledovali naprosto nevinného a v ničem neangažovaného člověka, než jim došlo, že se asi vloudila nějaká chybička.

Na naši chalupu občas jezdil známý filozof Dr. Zdeněk Neubauer. Místní bruntálští estébáci dostali za úkol sledovat Dr. Neubauera, ale z nějakých nepochopitelných důvodů (že by je zaslepil Hospodin?) několik let sledovali zcela jiného Dr. Neubauera, právníka z Olomouce, který se navíc křestním jménem nejmenoval Zdeněk. Po prostudování svého spisu jsem se pokoušel se mu omluvit za zbytečné problémy, ale zjistil jsem, že už je po smrti. Asi jsme mu příliš neublížili – skončil prý jako soudce kasačního soudu v Ostravě.

Jednu z nejkomičtějších příhod jsme zažili v druhé polovině osmdesátých let – přesně to zařadit teď nedokážu, ale bylo to již poté, co se vysílal seriál o majoru Zemanovi. Zateplovali jsme chalupu čedičovou vatou. Na chalupě jsem byl s rodiči, dvěma svými dětmi a dvěma dětmi svého bratra. Děti se nudily a jednoho dne jsme se rozhodli, že je s matkou zavezeme do nedalekých jeskyní Na pomezí, zatímco otec bude doma pracovat sám. V předsíni zůstalo mnoho párů dětských botiček – kdo má děti a chalupu, dovede si to představit.

V nedalekém Vrbně pod Pradědem má evangelická církev rekreační středisko. Bruntálští estébáci zřejmě dostali avízo, že vikář Drápal by tam mohl organizovat nepovolené kurzy pro děti a mládež. Asi to nějak popletli. V době naší nepřítomnosti navštívil otce, který byl sám na chalupě, estébák, jenž se stylově představil jako "poručík Zeman". Zřejmě považoval otce za mne, tedy za vikáře Drápala, a ptal se ho, zda na chalupě nebo ve Vrbně pořádá nějaké kurzy pro děti. Přitom významně hleděl na tucet párů dětských botiček v předsíni. Otec měl zvláštní smysl pro suchý humor.

"Ne, tady kurzy nedělám, to byste musel za mnou do Prahy."

"A v Praze kurzy děláte?"

"Jistě, dělám, ale kdybyste se chtěl zúčastnit, musel byste si přinést doporučení svého nadřízeného."

"A jaké kurzy děláte?"

"Tak třeba školím o průmyslové špionáži, ale jak říkám, musel byste mít doporučení od svého nadřízeného. Podívejte, já mám teď moc práce, abych se s vámi bavil – ledaže byste mi chtěl trochu pomoct, já bych vám půjčil montérky."

"Ne, ne, já mám taky moc práce." "Poručík Zeman" se dal na kvapný ústup – jak si to v hlavě srovnal, to dodnes nevím.

Takový byl zkrátka styl mého otce. Když ho v padesátých letech propustili společně s maminkou z několikaměsíční vazby v Bartolomějské, přivedli ho k zapečetěnému bytu na Vinohradech, byt otevřeli a požádali otce, aby zkontroloval, zda něco neschází. Otec měl několik tisíc knih, obřadně prohlížel knihovnu (maminka mi říkala, že v tu chvíli na něj byla hrozně naštvaná, že to zdržuje) a pak prohlásil, že mu chybí Marxův "Kapitál". Estébáci viditelně znejistěli a řekli, ať se pořádně podívá, že teď půjdou a za týden se přijdou zeptat, zdali ho našel. Nu, každý se s estébáky vyrovnával po svém – toto byl styl mého otce.

Podobných historek bych mohl uvést celou řadu. Vyplývá z nich, že někteří estébáci byli chytří a pilní, ale většinou byli líní a hloupí. Když jim někdo něco neřekl nebo to nebylo v telefonním seznamu, tak se ani moc nesnažili – tedy alespoň u takových menších ryb, jako jsem byl já. Nejhorším pronásledováním byla "Profylaktická akce vikář", kterou spustili v roce 1984 a při níž vyslýchali a zastrašovali celou řadu členů našeho sboru. Proč ji rozjeli, bylo celkem jasné – do sboru přicházelo mnoho mladých lidí. Proč ji odpískali bez viditelného výsledku, už tak jasné není. Byla to ochrana od Nejvyššího? Těžko říci.

Tomáš Halík má jistě svůj příběh a své stovky stran estébáckých materiálů. Ale jeho svěcení mohlo estébákům při jejich stylu práce snadno uniknout.

A možná, že neuniklo. Jenže jak by ho dokazovali? Ale vždyť je to celkem jedno. Jako člověk, který tu dobu prožil a s Tomášem Halíkem se stýkal, mohu říci: Můžete mu vyčítat mnohé, něco právem, něco neprávem, můžete mít velmi kritický postoj vůči jeho postojům (a některé tyto kritické postoje sdílím), ale chci vydat svědectví, že v letech normalizace jsem ho poznal jako člověka, který si nezadal.

Ale podsouvání různých podezření a náznaků, to, pane Macku, dělali estébáci hodně často. To byla jedna z jejich základních metod.

8. prosince 2011