Tak vysoké odměny nejsou adekvátní. Provedeme změny v systému odměňování managementu nejen v ČSA, ale také ve všech ostatních společnostech, ve kterých drží stát majoritní podíl, řekl ministr financí. A teď hádanka pro chytré hlavičky. Ke které politické straně náleží zmíněný ministr? Je to ministr jak že barevné vlády, modré, nebo oranžové? Je to lidovec, nebo snad zelený?

Samozřejmě je to ministr takzvaně úřednické vlády. Třebaže byla sestavena politickými stranami, bezprostředně jim neodpovídá. Na pokusy o manipulaci může konkrétně tato neobvykle populární Fischerova vláda říct: „tak si to dělejte sami“. Což je to poslední, oč mají jak modří, tak oranžoví zájem.

V hádankách bychom mohli pokračovat. Tak třeba se ptát, zdali se Eduardu Janotovi jeho záměr podaří. Pak by bylo možno uzavírat sázky. Pravděpodobnost zdaru je blízká nule. Vždyť blízkost penězotoků, ruka na finančním kohoutku, ovládání státních zakázek, to je osa české politiky. Takzvaně ideové spory modrých a oranžových jsou pouhý folklórní tanec, který má zastřít skutečnosti, že jedni jako druzí jsou zajedno v systému parazitního vysávání veřejných zdrojů.

To je obecný rámec posledního miniskandálu kolem záměru vyplatit 120 milionů odměny za skvělé výkony manažerům Českých aerolinií, které se tak tak drží nad vodou poté, kdy odborný manažer byl nahrazen politickým, jmenovitě Jaroslavem Tvrdíkem a jeho vojenskou juntou padlých veličin z ministerstva obrany. To on přivedl ČSA do zoufalé ekonomické situace vrcholící v roce 2005, a ta se měla stát etalonem pro stanovení výše odměn dle posvěcení dalšího politického mága, exministra financí Bohuslava Sobotky. To je samozřejmě donebevolající, ale volání do nebe je asi tak jediné, co nám zbývá. Až na jaře příštího roku bude dokončen hospodářský audit, nejspíš uvidíme, že dotyční manažeři mají na odměnu nárok. Mluvit se o tom nebude, na tapetě bude pravděpodobně jiný skandál. Veřejných zakázek je přece dost!

Nemravné prémie neúspěšným manažerům nejsou česká specialita. Vzpomeňme na obzvlášť křiklavý příklad americké pojišťovny AIG, k němuž došlo letos v březnu. Tato pojišťovna dostala od Obamy pomoc ve výši 180 miliard a obratem rozdala svým manažerům 160 milionů. Obrovská vlna nevole veřejnosti přispěla k nápravě. Nicméně za pozornost stojí reakce soukromého sektoru, který byl velmi znepokojen zásahem státu do těchto věcí. Ten se obává zákonných kroků, které by dopadly i na privátní manažery. Veřejnost samozřejmě tlačí na omezení toho, co pokládá za nestydatost. Je však třeba vzít v úvahu i to, že na vlně dejme tomu oprávněného rozhořčení se veze obyčejná lidská závist a touha po rovnosti ve smyslu „všem stejně“.

Reakce veřejnosti jsou samozřejmě mimořádně ostré v době hospodářských potíží. Za konjunktury hned tak někomu vysoké prémie nevadí, tím spíš, že v celkové hospodářské bilanci té které společnosti nemusí hrát zásadní roli. Vždyť i ty nepochybně nemravné prémie pro AIG tvoří méně než desetinu procenta. A dále, i na úrovni vrcholového managementu existuje trh práce a jakmile by tak či onak někdo nějak zavedl regulaci, trh práce je svobodný a manažeři by šli tam, kde regulace nejsou. Jistě že nejsou všichni stejně výkonní a jedni se osvědčí víc než jiní a někteří se neosvědčí vůbec. Stát by ale měl být ten poslední, kdo by měl tohle hodnotit. Je tedy třeba všechny tyto případy posuzovat velmi zdrženlivě a hlavně, nutno být ostražitý k reglementaci a tendencím k rovnostářství. Management může být horší a jeho výsledky špatné, avšak výsledky reglementace jsou vždycky katastrofální, třebaže ze začátku mohou vyvolat i potlesk davu.

Nelze jinak než velmi hrubě srovnávat naše a americké prostředí. Pro to naše je typická provázanost byznysu napojeného na veřejné zakázky s politickými špičkami. Jak se ukazuje na aktuálním příkladu ODS, strana raději riskuje prohru ve volbách, než aby se vazeb vzdala. Prohra nebude tak katastrofální, aby zpřetrhala napojení na státní zakázky, to je důvod, proč to tak je. Řešení by se samozřejmě mohlo najít. Leccos naznačují debaty kolem programové vize ODS, která vzniká a diskutovalo se o ní na posledním stranickém kongresu. Pokud by se vize naplnila ve smyslu zprůhlednění veřejných zakázek a hospodaření státních firem, kdyby kritéria zakázek a hospodářské ukazatele pro státní podniky byly veřejně kontrolovatelné, kdyby veřejné byly nabídky, pak by ubylo dohadů a skandálů. Kdyby toto se podařilo prosadit, byla by to u nás největší revoluce od listopadu 1989.

LN, 27.11.2009