Na každém rohu si můžeme přečíst či vyslechnout hádky o to, kdo může za důsledky sněhové kalamity. Lidé nadávají na Kuberu, že prosadil zcela logický zákon, který neříká nic jiného, než že o svůj majetek (tedy chodníky), se má starat jeho vlastník. Nadávají na neschůdnost cest v době, kdy si příroda, nehledíc našeho psaného práva a návyků na vycíděné chodníky, prostě sněží.

Za problém současného stavu však může někdo úplně jiný a sahá to do daleko větší hloubky. Provází nás našimi životy stále intenzivněji. Je to postupný ústup obyčejného zdravého rozumu a morálky, místo kterých se spoléháme nikoli na vlastní úsudek, ale hledáme za každou cenu nějaký psaný zákon, nařízení nebo vyhlášku. Žádný zákon nám naše vlastní životy neudělá lepšími a příjemnějšími. Ve své podstatě by bohatě stačilo, kdyby se lidé řídili základním desaterem a zdravým rozumem. Ostatních zákonů by ve své podstatě nebylo třeba, neboť jen uměle donekonečna zužují možnost používat vlastní hlavu.

Nejinak je tomu při sněhové kalamitě. Ano, o svůj vlastní majetek se mají vždy starat jeho majitelé. Je to logické a přirozené a není nejmenšího důvodu, proč by zrovna chodníky měly být výjimkou. Když města chodníky opravují, je nám hej. Když v nich nejsou díry a projedou po nich rodiče s kočárky nebo postižení na vozíčku, nikdo si na zákon, který obcím přiřkl povinnost starat se o svůj majetek (tedy chodníky) ani nevzpomene. Zvykli jsme si a považujeme to za samozřejmost. Když nasněží, je všechno jinak a na městech a obcích a na jejich představitelích lidé nenechají nit suchou.

Vážení, stejně jako žádný zákon na světě nenahradí morálku, ani omylem nenahradí zdravý rozum. Lidé si tak zvykli na to, že se o ně někdo postará vždy a za každých okolností, že už ani nehledají jinou alternativu. Ta se přitom v případě sněhové kalamity nabízí sama. Prostě svému městu a obci pomoct. Vzít lopatu do ruky a uklidit chodník z dobré vůle přesto, že nám nepatří. Spousta lidí má plnou pusu potřeby mnohdy absurdní politicky stanovené solidarity s lidmi na konci druhém světa a jsou kvůli tomu ochotni sáhnout do vlastních peněženek nebo strpět přerozdělení svých daní, ale cestu před vlastním domem nevidí. A přitom stačí tak málo a stojí to jen náš čas, vzít tu lopatu a koště do ruky a pomoct vlastní obci nebo městu, kde žijeme. Dobrovolně a bez nutnosti zákona. Umíme to ještě? Nebo jsme tak zdegenerovali, že na pomoc sobě i jiným opravdu potřebujeme nějaký předpis?

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora