Zločinec by byl zdravotně „vypiplán“ a pak, až by se sešli vhodní příjemci, by byl v narkoze rozebrán na „náhradní díly“. Transplantací by bylo zachráněno mnoho dobrých a nevinných lidí. Kolik? Zkusme počítat:

1. 5 litrů krve - nejméně 1 člověk
2. Kostní dřeň - nejméně 1 člověk
3. 2 ledviny - 2 lidé
4. Játra - 1 člověk
5. Plíce - nejméně 1 člověk
6. 2 oční rohovky
7. Srdce - 1 člověk
8. Nějaká ta slezina, slinivka a nevím co ještě, nejsem doktor, třeba některý odborník na něco přijde.

Celkem mi vychází nejméně sedm zachráněných lidských životů, o navráceném zraku nemluvě. Při prodeji orgánů zahraničním pacientům by jeden vrah vynesl pěkných pár milionů na odškodnění obětí. Jen jedna ledvina stojí na „černém“ trhu nejméně 100 000 euro.

Co mluví proti záchraně nejméně sedmi lidí? Nepatrná možnost justičního omylu? Po zavedení genetických rozborů DNA jejich pravděpodobnost silně poklesla. Vědecký pokrok ovšem jde mílovými kroky dál, a s ním klesá i nadále tato pravděpodobnost.
Co dále mluví proti? Ničím neopodstatněný názor, že „nemáme právo“? Nebo snad že vrah je také „dilo boží“? Máme právo nechat zbytečně zemřít nejméně sedm dobrých lidí?

Podívejme se, jaké jsou požadavky na trest a jak je plní trest odnětí svobody, klasický trest smrti a trest „záchrany lidských životů“.

Požadavky na trest:

1. Spravedlnost
Trest má dát obětem pocit, že existuje spravedlnost. Liberalizace výkonu trestu však udělala ze spravedlnosti frašku. Vězení se čím dál tím víc podobá hotelu a mnozí zločinci v něm žijí v lepších podmínkách než na svobodě. Většina zločinců si navíc “zvýší kvalifikaci”. Ne nadarmo se říká vězení : Vysoká Škola Kriminální.

2. Ochrana
Jenom v Německu bylo v minulém roce několik případů znásilněných a zavražděných dětí pachateli, kteří už takový čin nejméně jednou spáchali a po odpykání několikaletého trestu byli jako “uzdravení” propuštěni na svobodu. Tyto děti by dnes žily. Na jejich zavraždění nesou vinu bojovníci proti trestu smrti, psychologové s komplexem Matky Terezy a hysteričtí pseudohumanisti.
Můžeme argumentovat doživotním trestem, který ale ve skutečnosti takřka nikdy není skutečně doživotní. V Německu zemřel stářím ve vězení snad jen Rudolf Hess.

3. Resocialisace neboli převýchova
Převýchova recidivisty je škodlivá a nebezpečná iluse. Zná někdo pravdivá statistická čísla k tomuto problému?

4. Odškodnění obětí
Je tím nejméně splněným požadavkem. Prostě není z čeho odškodnit. Přitom má tělo každého zdravého zločince ohromnou cenu. Oběť ale zůstane takřka vždy bez odškodnění.

5. Odstrašující účinek
Nedá se bohužel měřit. Zde může mluvit pouze každý sám za sebe. Mně osobně by možnost trestu smrti působila při plánování zločinu větší bolesti hlavy než eventuelní vězení. Tedy, ne, že bych něco plánoval!

Jak splňují různé druhy trestů tyto požadavky?

Jak je na první pohled vidět, trest odnětí svobody vede jen v resocializaci. Tu a tam se prý povede přivést zločince na pravou cestu. To klasická šibenice (elektrické křeslo, plynová komora....) je na tom o hodně líp. Ale trest „záchrany životů“ nedostižně vede.

Další výhody ocení lékaři. Náhradní orgán je k disposici neomezenou dobu a ne jen pár hodin po smrti dárce a nestráví pár hodin v mrtvém těle a v chladícím boxu, ale může být okamžitě během vteřin po odnětí transplantován. Nejsem medik, ale neříkejte mi, že to positivně neovlivní výsledek transplantace!

Než mi v diskusi vynadáte, uvědomte si jak zoufale málo je dárců orgánů, jen v Německu musí ze tří pacientů dva zemřít, jak vše závisí od náhody, a hlavně si představte, že je to vaše dítě, které potřebuje náhradní srdce. Jsem opravdu zvědavý, zda se najde někdo, pro kterého je život jednoho zločince důležitější než životy sedmi až deseti dobrých lidí.

Dovětek:
Jak jsem psal, nejsem „od fochu“, nemám s medicinou nic společného, jen jako příležitostný pacient. K tomuto nápadu mě přivedla zpráva v německé televizi, že ze tří pacientů, kteří čekají na „náhradní“ srdce, se dostane pouze na jednoho, dva musí zemřít. To se mnou dost otřáslo. S ledvinami to vypadá podobně, i když v tomto případě mohou „vypomoct“ příbuzní a hlavně „komerční“ dárci z rozvojových zemí. V případě, že by se ujalo moudré heslo „3x a dost“, bylo by možné uložit recidivistům náhradu napáchaných škod odevzdáním jedné ledviny, jedné rohovky a pravidelným dárcovstvím krve. Odstrašující účinek takového opatření na kapsáře, lupiče a jiné darebáky by také nebyl k zahození. Kdyby to vše bylo schváleno referendem, neměli by bruselští byrokrati žádnou možnost to zakázat.

Vox populi, vox Dei.