21.10.2019 | Svátek má Brigita


SPOLEČNOST: Registrované partnerství vs. manželství

1.7.2016

O lidských právech homosexuálně orientovaných jedinců se popsaly už tuny papíru a sotva jim dnes u nás bude někdo jejich odlišnost zazlívat, tím méně je snad kvůli ní kriminalizovat či dokonce střílet jako v americkém Orlandu. Homosexuální orientace není už dokonce považována ani za chorobu či abnormalitu, prezentuje se nám čím dál více jako jedna z možných variant sexuální identity, jejíž svobodná volba je výsostným právem každé lidské bytosti. Kriminální je samozřejmě pořád ještě jakékoli sexuálně motivované násilí vůči druhé osobě, což ovšem platí i ve vztazích heterosexuálních.

Otázkou nicméně zůstává, nakolik mají být homosexuální páry „zrovnoprávněny“ s dvojicemi manželskými, zda jim tedy mají být přiznána např. stejná práva dědická, právo na zdravotní informace či „právo“ na adopci dětí – právo pouze v uvozovkách, protože žádné takové právo ve skutečnosti neexistuje ani pro klasické manželské dvojice, o osvojení vždy rozhoduje soud s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte. Homosexuální menšina se snaží přesvědčit veřejnost, že jakékoli omezení v tomto smyslu je nepřípustnou diskriminací kvůli pohlavní orientaci a kdo by byl snad jiného názoru, kandiduje na titul homofoba. Zapomíná se přitom ovšem, že ani každý heterosexuální vztah nelze legalizovat jako manželství, existuje-li mezi partnery například pokrevní příbuzenství nebo žije-li dosud manžel či manželka předchozí. Takový svazek by totiž v prvním případě nemohl plnit primární funkci manželství, kterou je zachování lidského rodu plozením zdravých potomků, v druhém případě vytváří komplikované rodinné a právní vztahy nepříznivé pro jejich další vývoj.

Uznává-li současná evropská společnost, že ne všechny heterosexuální svazky jsou slučitelné s manželstvím, protože jejich přínos pro budoucnost společnosti je přinejmenším problematický, tím spíše jsou s manželstvím nekompatibilní reprodukčně zcela nefunkční svazky homosexuální, jejichž přínos k pokračování lidského rodu je nulový. Je tudíž nejapné dovolávat se pro takové partnery stejných práv jako pro manžele, ba i jen se tvářit, že homopartnerství má s manželstvím kromě sdílené postele cokoli společného. Ohánět se nějakou diskriminací je pustá demagogie, když se de facto jedná o způsobilost či nezpůsobilost k rodičovství. Jablko prostě není hruška a kdo to neumí rozlišit, ať nechodí na trh.

Elementární rodina (otec, matka, děti) samozřejmě není vždy automaticky bezproblémovou společenskou jednotkou, ale to ještě neznamená, že je to snad model překonaný a zastaralý. Nic lepšího lidstvo nikdy nevymyslelo, jak potvrzují i statistická čísla. Rodina je i přes eventuální nedostatky jednotkou nejsoudržnější a nejstabilnější, pro zdravý vývoj dětí nejvhodnější. Statistika kriminality mladistvých vykazuje jasnou korelaci s jejich neúplnými rodinami, stejně jako statistika školního (ne)prospěchu nebo drogových závislostí. Je-li zdravá rodina základem prosperujícího státu, pak každé oslabení rodiny znamená i oslabení státu. Zákonodárci by proto při schvalování každého nového zákona měli v první řadě zvažovat, zda tím posílí nebo oslabí roli a postavení rodiny.

Homosexuální partneři, při vší úctě a toleranci vůči dotyčným osobám, funkční rodinu nikdy nevytvoří. Jakožto důchodci budou jednou spotřebovávat hodnoty vytvořené cizími potomky, když sami světu žádné nedali. Nemusíme je kvůli tomu jistě hned trestat, ale neexistuje sebemenší důvod, proč jejich životní styl jakkoli podporovat, jako by naše společnost nebyla už tak dost ohrožená sobectvím manželů, kteří blahobytu a kariéře dávaji přednost před dětmi. Již delší dobu u nás více lidí umírá, než se jich narodí. Ten demografický deficit za nás nevyřeší přistěhovalci, protože ti s sebou přinesou problémy jiné a závažnější, jak se v Evropě ukazuje čím dál zřetelněji.

Rehabilitace manželství a rodiny a efektivní, nikoli jen deklarativní podpora rodičovství je nezbytná pro přežití euroatlantické civilizace. Zní to možná trochu bombasticky a určitě ne tak moderně a atraktivně jako „alternativní životní styl“ a „svobodná volba sexuální identity“. Je však evidentní a jen slepý to může nevidět, k jakým koncům směřuje společnost, kde i z toho tristního mála se více než polovina dětí rodí mimo manželství, kde děti nemají před očima potřebné životní vzory a místo tisíciletími osvědčeného modelu rodiny se jim k experimentování podstrkují údajně zajímavější a zábavnější náhražky.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.