Dnešní padesátník si jistě vzpomene na časy, kdy ze všech mediálních tlampačů musel poslouchat unisono, jež mu sdělovalo, kdo je přítel a kdo nepřítel, kdo je cizí a kdo náš. Jak s cizím zúčtujeme a s nepřítelem zatočíme. Též bylo zřejmo, proč se nám ten cizí odcizil, jaké hodnoty zradil, proč, za kolik a v jakém žoldu.

Na druhou stranu jsme byli ujišťováni naší nerozbornou jednotou a odhodláním, byl nám předložen balíček ideálů, jimž jsme měli věřit a za ně bojovat. Krásný, přehledný, jednoduchý svět.

Na východě strašili agresorem ze západu a naopak. Na obou stranách papírové fronty čouhaly ze země hlavice raket totožného doletu. Jediné, co bylo různé, byly ikony. Tady boj za mír, tam boj za svobodu. Každopádně boj.

Před čtvrtstoletím se zdálo, že je po boji. Východní část bitevního pole složila zbraně a stáhla se do zázemí. Na dvacet let zavládl pocit, možná jen iluze, ale sladká, že další boj nepřijde. Opak je pravdou.

A v souvislosti s novými událostmi na nové frontě mezi východem a západem opět slyšíme z jedněch i druhých tlampačů o spravedlivých nárocích a boji za svobodu. Opět jsme svědky permanentního brain-washingu, zjednodušování, ikonizace, nálepkování. Ty jsi černý, já bílý. Ty padouch já hrdina. A kdo nejde s námi, jde proti nám. Jenomže je všechno jinak.

Tytam jsou časy triviální, pohádkově přehledné, analogové propagandy. Jen málokdo měl tehdy trpělivost vysedávat u tranzistoráku a mezi praskotem a šumy lovit útržky rušených slov ze zahraničních rozhlasových stanic. Jiných, oficiální hlas relativizujících informačních zdrojů ale nebylo. Většina si tehdy řekla: Je to všechno stejné svinstvo, pojedeme na chalupu. Taková byla praxe občanského vědomí za časů oněch.

Dnes je všechno jinak. Občan se mnohem víc bojí toho, co se děje nedaleko našich hranic. Jednak na to mnohem lépe vidí, je online epocha, od války v Zálivu jsme okamžitými svědky a účastníky každého šustnutí.

A jednak se i vzdálenosti zkrátily – cestujeme, komunikujeme, jsme takříkajíc globální. Proto i hrozbu cítíme osobněji, vydatněji. To je také patrně hlavní důvod, proč se rozmáhá spontánní občanská, vůči oficiálním médiím alternativní informovanost.

Občan si hledá zprávy o tom, co pociťuje za důležité. Nejprve u mainstreamových médií. Tam ji ovšem nalézá jen částečně, zkresleně nebo dokonce vůbec. Digitální svět mu umožňuje přejít pomyslnou ulici na druhou stranu, tam, kde si lidé sami, nezávisle na institucích, budují svůj informační domov.

To neznamená, že je to domov bezchybný, všeobecně naplněný pravdou a poctivou reflexí světa. Že tam nejsou jednostranné zájmy a snaha o manipulaci. Jeho výhodou je mnohost, multiplicita.

V digitálním mediálním záhumenku ke každé zprávě najdete deset protizpráv a komentářů, záleží jen na vaší gramotnosti, zda a jak si dokážete utvořit svůj vlastní názor. Ale podloží, na kterém ho stavíte, je svobodné.

To se ovšem nelíbí těm, kdo vlastní někdejší monopol na informace, mainstreamová média, denní tisk, televize. Už nemají jako jediní vstup do kolbiště zpráv a názorů. Musí mnohem víc vysvětlovat, přesvědčovat, někdy dokonce i zdůvodňovat, proč hlásají to či ono. A to je zatraceně pracné. A práce bolí.

Skoro stejně, jako ztráta pocitu výjimečnosti, hegemonie, neohroženosti a z toho všeho plynoucí moci. Proto se brání. Neumějí to však, ono to totiž ani normálními prostředky nejde. Museli byste zakázat technologie, vypnout internet, odpojit proud a vyhnat národ zpátky na stromy.

Ale ani tak byste si nezajistili jeho věrnost, slepé následování a loajalitu. Jakmile lidé jednou okusili daru svobody, a to i té informační, už se jí nevzdají.