Chci se vrátit o nějaký týden zpět k detailu, který mohl leckomu uniknout, protože se mu média při pitvání svatoštěpánského proslovu prezidenta Miloše Zemana příliš nevěnovala. Nicméně jak známe hlavu státu, obvykle neříká nic jen tak zbůhdarma a bez záměru, i když se ten cíl a smysl leckomu nemusí vždy líbit.

Prezident se ve svém projevu k národu kromě jiného zmínil také o skutečnosti, že Češi stále méně důvěřují třem veřejným institucím: církvím, neziskovým organizacím a médiím. Opíral se přitom o každoroční průzkum, který provádí Centrum pro výzkum veřejného mínění při Sociologickém ústavu Akademie věd. Je to tedy informace, kterou lze jen těžko zpochybnit, neboť je výsledkem zkoumání vědecké, a nikoli soukromé instituce. Různé průzkumné firmy mají v Čechách často nevalnou pověst. Protože jsou závislé na soukromých odběratelích a zakázkách, mnohé pracují účelově, tedy tak, aby se výsledky objednateli líbily. To se vymstilo především v minulé dekádě sociální demokracii, která dostávala z jedné takové agentury předvolební odhady blížící se bezmála ke 40 %, ale v reálu pak ČSSD dostala zhruba polovinu těchto voličských hlasů. A to už vůbec nemluvíme o prachem zaváté, avšak stále poučné historce strany Důchodci za životní jistoty, jimž podobné „průzkumy“ před volbami v roce 1998 prorokovaly v jednu chvíli až ke 12 %, ale výsledek byl jen tříprocentní. Peníze vydané těmto věšteckým institutům tak skončily neslavně v koši. Přesto se kupodivu – nějakým zázrakem - mnohé politické i komerční subjekty stále s důvěrou obracejí pro informace k firmám, které jim takříkajíc jen mažou med kolem úst. A obdobně se, a to už jsme zpět u prezidentových slov, z nějakých nepochopitelných důvodů politici většinově bojí médií, ačkoli jejich vliv na obyvatelstvo je čím dál mizivější.

O čem totiž ten průzkum vypovídá? Předně o církvích. Ty dopadly v tomto meziročním srovnávání zatím nejhůře. Obsadily poslední místo v důvěře občanů s pouhými 26 %, zatímco v řadě minulých let (průzkum se koná pravidelně od roku 1995) byly mnohdy i na dvojnásobku. Důvod poklesu důvěry je zřejmý. Církve v roce 2013 skrze sobě nakloněné politiky tehdejší vládnoucí koalice silově prosadily zákon o navrácení jejich majetků. Okolnosti schvalování zákona, jak si ještě pamatujeme, byly věru tristní. Šlo o poslední hlasování, jehož se zúčastnil pravomocně odsouzený poslanec za Občanskou demokratickou stranu Pekárek, který vzápětí poté putoval za mříže. Jeho hlas, který pomohl získat zákonu většinu, však byl platný. A ve stejném chvatu tehdy vláda s církvemi podepsala sadu smluv o vracení majetků, a to navzdory tomu, že bylo v běhu několik ústavních stížností, které mohly zákon anulovat. Všechny tyto podezřelé souvislosti připravily o kredit naše církve, až do té doby požívající vcelku slušné důvěry (i proto, že si mnozí pamatovali církve ještě z dob komunismu jako společenství názorové rezistence a vnitřního exilu). Tato devíza je navždy pryč. Církve (s čestnou výjimkou baptistů, kteří státní „věno“ odmítli) se ze společenství služby duši věřícího staly obchodními firmami nakládajícími s mnohamiliardovými prostředky způsobem, který by se možná leckdy dal nazvat poněkud nekřesťanským. Explicitně to vyjádřil bývalý sekretář biskupské konference a dnes plzeňský biskup Tomáš Holub v České televizi, kdy naprosto bez obalu, a dokonce by se dalo říci s nemalou pýchou, vytroubil do světa, jak jeho (katolická) církev vstupuje s nabytými miliardami na finanční trhy. Ještě že nemíní hrát na burze, ačkoli pro futuro: kdo ví?

Obdobně je to s neziskovkami. Původně dobře míněný princip tzv. občanské společnosti, kde se lidé sdružují za účelem pomoci bližním a zastoupit stát v konkrétních, veřejně potřebných záležitostech, např. ve zdravotnictví, sociální péči, školství, kultuře atd., se postupně proměnil v řádku politicky motivovaných i působících struktur, jejichž rolí není pomáhat slabším, nýbrž ideologicky indoktrinovat společnost a pomáhat národním, ale spíše nadnárodním elitám, aby ji politicky a mocensky ovládaly. Jenomže opět vzpomeňme na minulost: ani tehdy občané nenesli libě, když jim byly vnucovány povinné názory a vyžadována bezpodmínečná loajalita vůči vrchnosti. Proto je dnes sektor občanské společnosti, reprezentovaný těmito účelovými NGO, adresátem pouhých 32% důvěry občanů, přičemž v kolonce „rozhodně důvěřuji“ se pro vyjádřila pouhá 3 procenta respondentů. A mimochodem: sám sektor občanské společnosti prožívá díky nástupu těchto politikařících partiček dosud nevídané schizma. Kvůli milionům strkaným z veřejných prostředků na ideologické brožury jedněch často nezbývá na užitečné a na skutečnou pomoc zacílené aktivity druhých.

A konečně média. Ta většinová, tzv. mainstreamová, až na výjimky ztratila svou důvěryhodnost tím, že zapomněla na svou historickou roli: nezávisle a nestranně zapisovat události a komentovat je v souvislostech. Místo toho se stala namnoze služkou zájmů mocenských nebo ekonomických (zpravidla to jde ruku v ruce), a to opět s cílem přimět obyvatelstvo ke generálnímu souhlasu s tím, co vybrané mocenské elity konají a oč usilují. Z novinářů se stali propagandisté. Dokonce mnohdy i víc než to. Novináři často propadají dojmu, že jsou vyvoleni nejen dějiny popisovat, případně hodnotit, ale přímo tvořit. Čím víc práv a méně povinností vůči veřejnosti mají, tím víc mocichtivosti z jejich působení čouhá. A s tím máme v našich zemích své zkušenosti. Velká část Čechů se proto dnes uchyluje pro informace k alternativním, zejména internetovým médiím, která tím pádem jsou těm mainstreamovým solí v očích, a proto jsou jimi soustavně, a povětšinou bez důkazu, špiněna a viněna z kdečeho: od šíření konspiračních teorií po posluhování Kremlu. Jenže jak to tak bývá, čím víc se tlačí na pilu, tím menší účinnost to má. Ale novináři jako by to nebyli schopni pochopit. Neustále volají po větších pravomocích a zároveň větším respektu. Privilejí se jim často dostává, protože politici se jich, jak už bylo řečeno, ke své vlastní škodě bojí. Ale respekt si vynutit nemohou. Proto jsou dnes oficiální média u občanů ve značné nedůvěře: televizi věří jen 35 %, z toho „rozhodně“ jen 4 %. Škoda, že průzkum nerozlišuje mezi televizí veřejnoprávní a televizemi soukromými, možná bychom se divili, jak různých čísel by se dobral. A ještě hůře dopadl tisk – 30 % („rozhodně“ jen 3 %). Nad 40 % dosahují rádia a internet, protože tato média jsou vnímána jako více nezávislá a objektivnější. V roce 30. výročí listopadového převratu, mezi jehož hesly bylo i mnoho těch, která volala po svobodě a objektivitě médií, je to výsledek opravdu smutný.