Média prezidenta nakonec nevybrala. Ostrá kampaň přispěla k angažovanosti společnosti, jakou jsme u nás už léta neviděli.

Přímá volba je iluze. Prezidenta vyberou média a lidé ho jenom schválí. Zhruba těmito slovy kritizoval loni v prosinci Václav Klaus na setkání s podnikateli přímou volbu prezidenta. Nemohl se víc mýlit. Média si vybrala hned dva kandidáty: před rokem Jana Fischera a těsně před samotnou volbou Karla Schwarzenberga. Neuspěl ani jeden. Kdybychom chtěli být ironičtí, tak napíšeme, že jsme nakonec zvolili prezidenta, kterého nám "vybral" Václav Klaus. Byť ani to samozřejmě neodpovídá pravdě.

Asi týden před prvním kolem voleb jsem na Twitteru napsal, že ze všech možných duelů bych byl nejraději, kdyby se v druhém kole utkali právě Miloš Zeman s Karlem Schwarzenbergem. To byl ještě postup ministra zahraničí velmi nepravděpodobný, například Sazka na něj toho dne nabízela kurs 12:1. Ale zdálo se, že tento duel a zejména jeho výsledek vypoví hodně o současném stavu české společnosti.

Že nám vystaví cosi jako diagnózu. Protože rozdíl či spor mezi Zemanem a Schwarzenbergem je autentický. Jde hodně do hloubky naší současné mentality. Není to umělý spor mezi pravicí a levicí, které dnes v Česku v zásadě neexistují, a není to ani spor mezi "demokracií" a "postkomunismem", byť tento spor samozřejmě rozdílné postoje i názory Zemana a Schwarzenberga reflektují.

Kdyby se utkali jacíkoliv jiní dva kandidáti, byla by volba mezi nimi komplikována ostatními vlivy, například kariérismem Jana Fischera, vnitřními spory v sociální demokracii a mnohým dalším. Zeman a Schwarzenberg nerozdělili společnost uměle, ale volba mezi nimi ukázala, jak je hluboce a silně rozdělena doopravdy.

Nechme interpretaci výsledku politologům a sociologům. Až opadnou emoce, podíváme se všichni na prezidentské volby 2013 a jejich výsledek střízlivěji a i ti, jejichž kandidát v nich prohrál, v tom pohledu najdou určitě mnoho pozitivního a poučného. Nesouhlasím s komentátory i politiky, kteří dnes říkají, že přímá volby byla špatná a že její vyhrocenost Česko poškodila.

Za prvé není pravda, že by kampaň byla výrazně tvrdší či brutálnější než ve vyspělých demokraciích.

Kdo má zkušenost třeba s volbami v USA, zejména v posledních dvou dekádách, ví, že kampaň je stejně nekompromisní a bezohledná a že společnost rozděluje úplně stejně.

Ano, možná je formálně a navenek elegantnější, ale přece jen tam s přímou volbou prezidenta mají o pár set let delší zkušenost. Aza druhé je nepochybné, že angažovanost a vypjatost jsou ve společnosti lepší než lhostejnost a letargie. Nepamatuji si od počátku devadesátých let, že by si lidé sami od sebe dávali plakáty na domy, samolepky na auta či placky na klopy. Všechno to jsme v minulých týdnech viděli.

Podle některých teď zklamaní mladí Schwarzenbergovi voliči na politiku zanevřou. To je hloupost. Až se ze zklamání vyspí, budou to titíž lidé, navíc o zkušenost bohatší. A je to důležitá zkušenost: že někdy i to, co do hloubi duše považují za dobrou a správnou věc, může být poraženo. Prohrávat je často pro život poučnější než vítězit.

Horší bude probuzení z povolební kocoviny pro nás novináře či obecně pro média. Prezidentské volby ukázaly, jak moc se média za posledních několik let změnila. Zejména papírové deníky. Z doby, kdy jsem v novinách pracoval, si pamatuji vášnivé diskuse o tom, zda v den voleb v redakčním komentáři podpořit, nebo nepodpořit konkrétní stranu. Postup běžný zejména v amerických a anglických novinách (takzvaný endorsement) nemá v Česku, podobně jako v řadě jiných evropských zemí, tradici. Ale důvodem, proč to dříve české noviny nedělaly, byl mnohem víc ohled na obchodní zájmy. Panovala obava, že příklon na jednu stranu by odradil čtenáře s opačným názorem.

Jak to, že se dnes české noviny (a nejen české, to je problém novin všude na Západě) proměnily z média usilujícího o objektivní zpravodajství ve vehikly názorů a komentářů? Paradoxně jsou důvodem opět obchodní zájmy. Čtenáři nechtějí platit za informace a zpravodajství, které mají zadarmo na webu. Ti zbylí, kteří si noviny kupují, jsou ochotní platit právě za názory, analýzy, exkluzivní informace a příběhy. Brutálně řečeno, z výše vyjmenovaného jsou nejlevnější názory – vše ostatní vyžaduje mnohem víc práce, času a "lidských zdrojů". No a tak se české noviny změnily na jeden komentář. Polopravdy, lži a dezinformace V kampani jsme to asi poprvé významně pocítili, stejně jako to, že to není dobré. Zejména když se v arzenálu volebních štábů či příznivců objevily polopravdy, lži a dezinformace. Společnost zoufale nutně potřebuje respektované a všeobecně důvěryhodné médium, které bude informace ve veřejném prostoru podrobovat kritické a nestranné analýze. Nikoliv nabízet "názor" proti "názoru", ale prostě se bude pokoušet (ne třeba vždy úspěšně, ale to je vedlejší) dobrat pravdy. Ve velkých zemích s velkým trhem taková tištěná média existují, vČesku ho však právě teď čtenáři bohužel nevidí.

Mnohým lidem došla i další důležitá věc, a totiž že takzvaná sociální média nejsou schopna tradiční média nahradit. Jsou opravdu jen tím, čím byla od začátku, totiž veřejným prostorem, nikoliv institucí. Ale my potřebujeme moderátora veřejné debaty, a to pokud možno co nejvíc napříč společností. Sociální média nás uzavírají do bublin homogenních názorů a postojů. Kampaň volebních týmů na Facebooku byla většinou pouhým přesvědčováním přesvědčených.

Zklamání mladých voličů pramení i z toho, že oni byli opravdu přesvědčeni, že jejich kandidát vyhraje. Prostě proto, že před volbou neznali nikoho, kdo volí protikandidáta. Facebook nám dává iluzi, že existují jen lidé, kteří mají podobné názory a zkušenosti jako my, prostě proto, že nikoho jiného ve svých virtuálních "přátelích" nemáme. Chybí médium, které by umožňovalo debatu nebo aspoň konfrontaci i s těmi ostatními.

V tomto smyslu poroste význam televize, zejména veřejnoprávní. Ale i televize v kampani selhaly. Místo aby se – třeba i společně s dalšími médii – dohodly na dvou tematicky vymezených a formálně přesně připravených debatách, nabídly laciný, hloupý a nastavovaný cirkus. Chyba byla ovšem na straně volebních štábů. Ty přece měly v rukách trumfy. Kdyby se domluvily a pak společně vyjednaly důstojné debaty podle svých pravidel (jak je to v USA), nenechaly ze svých kandidátů udělat poslušné kašpárky.

Máme za sebou velkou zkušenost. Příznivci Karla Schwarzenberga se cítí všelijak, například zklamaní, zneužití, otrávení nebo prostě unavení. Ale to přejde. Příznivci Miloše Zemana cítí radost, euforii a zadostiučinění. I to přejde, a v určitém smyslu pro ně bude mnohem těžší, až zjistí, že život je někde jinde. Ale pro všechny je to k nezaplacení. Poprvé máme prezidenta, který je naším zrcadlem. Jen narcisové mají zrcadla k tomu, aby se v nich obdivně zhlíželi. Normální člověk se se sebou snaží něco udělat.

LN, 28.1.2013

Autor je redaktor týdeníku Ekonom. Psáno pro slovenský deník Sme