28.11.2020 | Svátek má René


SPOLEČNOST: Poprvé

26.6.2007

O víkendu jsem se zúčastnil setkání čtenářů a autorů literatury science-fiction Parcon ve slovenské Nitře. V jednom ze sálů hotelu Agrokomplex, kde se Parcon konal, byly k vidění televizory, herní konzole a také - první stereo televizní obrazovka na světě. Stereo, tedy plastická, bez použití brýlí. Stál jsem před ní přimražený - nejednou jsem ve svých povídkách a románech psal o „plastivizi“ budoucnosti, a teď jsem stál před ukázkou této vizuální technologie jednadvacátého století.

Vzpomínám na jiná taková „poprvé“ mého života. Bylo mi osm, když jsem poprvé viděl televizor. Brzy na to mi paní profesorka Vlasta Hilská, královna naší japanistiky, ukázala malou kovovou krabičku. Ptala se mě, jestlipak poznám, co to je. Myslel jsem, že je to fotoaparát - v té době se konaly pokusy s designem toho, čemu se dnes říká „kompakt“. Nebyl to fotoaparát, bylo to tranzistorové rádio - ona stiskla tlačítko a ta věc začala hrát. O deset let později jsem poprvé viděl barevný televizor, na polygrafické výstavě v Praze-Holešovicích. Kamera umístěná v expozici snímala vázu s květinami a na obrazovce byla vidět ta váza - nepřirozeně vybledlá, světélkující, jakoby průhledná.

„To je hnusná věc, ta barevná televize,“ říkali lidi. „To bych nechtěl domů ani zadarmo.“ Uplynulo deset, patnáct let a barevnou televizi měl doma každý.

Mohl bych pokračovat ve výčtu takových „poprvé“. Někdy před deseti lety jsem v Jungmannově ulici potkal herce Borise Hybnera. Ukázal jsem mu digitální fotoaparát. Prohlížel si jeho displej, pak se podíval na mě a řekl tiše: „To jsem rád, že jsi mi to ukázal zrovna ty.“

Potěšil mě. Od autora sci-fi se vcelku oprávněně čeká, že bude slídit po technických novinkách, které za pár let bude mít každý. Takže kdyby Boris chtěl vidět vysavač, který sám běhá po bytě a uklízí, pozvu ho k nám domů. A ta televize s plastickou obrazovkou?

Díval jsem se na ni se smíšenými pocity. Asi proto, že mám smíšené pocity z televize jako takové. „Televize musí ve své podstatě být hloupá,“ tvrdil mi před lety jeden vysoce postavený televizní boss. Všechna čest, staral se on a starají se i jeho následovníci, aby tomu tak bylo. A je vcelku jedno, jestli, technicky vzato, je televize černobílá nebo barevná nebo nedejbože plastická. Toto chápu částí své bytosti. Ale ta technická část mé bytosti, ta jásá.

Plastický obraz byl dokonale ostrý. Iluze sice nebyla tak absolutní, abych propadl dojmu, že přede mnou leží reálné objekty - viděl jsem hologramy, které se víc blížily ideálu zcela věrné nápodoby skutečnosti. Obraz předváděl jen neživé objekty - asi zatím není možné snímat lidskou postavu nebo obličej v pohybu. Zato barvy byly perfektní. Nepochybuji, že vývoj pokračuje a že zatímco se dívám na prezentaci v Nitře, někde ve vývojové laboratoři už dokončují entou další generaci.

Plastivize, jak jsem o ní psal, je na cestě. Naplňuje lidskou touhu po co nejvěrnější nápodobě reality - a není ta touha sama o sobě hloupá, není to hloupost ve své podstatě? Na takové úvahy přijde čas už brzy. Plastické obrazovky budou za pár let malovat mrtvolným světlem stíny na záclony našich oken. A já budu nostalgicky vzpomínat, jak jsem plastivizi viděl v Nitře.

Poprvé.

LN, 25.6.2007



SOUTĚŽ: Vyhraj luxusní balíček fitness jídel v hodnotě 1 499 Kč
SOUTĚŽ: Vyhraj luxusní balíček fitness jídel v hodnotě 1 499 Kč

Sportuješ a ráda se hýbeš? Chceš svou snahu zefektivnit i vhodným jídelníčkem, ale nevíš, jak na něj? Nyní máš jedinečnou příležitost vyhrát...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.