Přestože Česká republika měla nač navázat, její cesta k demokracii není nějak překotná. Regenerace se ukazuje být složitá a klopotná. Totéž platí i o politické kultuře. V pozadí je stále český národní charakter vytvořený v době pobělohorské: plebejství, servilnost, malý český člověk.

„Poskomunistická rekonstrukce společnosti neprobíhala na ruinách komunismu, ale z ruin komunismu,“ píše se v jedné z mála studií věnované výzkumu politické kultury. Výzkum realizoval CEFRES (Francouzský ústav pro výzkum ve společenských vědách) v roce 2004 a autorem příspěvku je brněnský sociolog Igor Nosál. Česká poddanská politická kultura nebyla prozatím nahrazena účastnickou, shoduje se s ostatními badateli. A zdá se, že v dohledné době ani nebude. Změna u jednotlivců vedla pouze k povrchní výměně užívané symboliky a rétoriky, pro niž se ujal lidový termín převlékání kabátu, zatímco hlubší a latentní postojové a hodnotové vzorce zůstaly v podstatě zachovány.

Staré dobré zvyky

Výkon nových demokratických institucí je tedy determinován a limitován charakterem existující dominantní kultury a to je viditelné i v běžném politickém životě. K naší tradici patří i nadále nedůvěra k politickým stranám, které pak nedostatečně plní své základní funkce a zákonodárci mají velký manévrovací prostor pro to, aby se chovali jinak před volbami a jinak po volbách. Stabilita stranického systému, principy participační demokracie a s tím spojené politické kultury jsou tím vážně narušeny. Politické strany selhávají ve zprostředkovatelské funkci mezi občanem a státem. Psychologické výzkumy (např. Kliceprová) navíc naznačují, že v období totality vznikly kořeny dnešní závisti a zhoubný nádor dnešního vzoru chování a označují jej za syndrom posttotalitního charakteru. K tomuto syndromu patří podle Klicperové zejména absence víry, pozitivní odezva na populismus, neochota pátrat po podstatě své nespokojenosti, požadavek okamžitého uspokojování potřeb, přesvědčení, že společnost není schopna se s problémy úspěšně vypořádat, negativní emoční ladění, absence občanských ctností, preference jednoduchých řešení, strach z autority a nostalgie po minulém režimu. Igor Nosál ještě doplňuje čtyři sociálně politické faktory, jež jsou nejen dědictvím komunismu, ale zároveň se v kontextu postkomunistické kultury reprodukují. Je to rozvrácená a slabá občanská společnost, vysoká míra sociální nedůvěry a nedůvěry občanů v institucionalizovanou zejména stranickou politiku, vysoký stupeň politického odcizení a pocitu občanské bezmocnosti a nízká míra pocitu občanské kompetence a vlivu na politiku. Další je chybějící pluralita přirozeně a dlouhodobě kultivovaných politických elit a autoritářská mentalita, sociálně psychologický sklon velké části veřejnosti podléhat nekriticky politickým autoritám, svěřovat jim příliš velký díl kontroly a odpovědnosti s pocitem bezmocnosti a nemožnosti podílet se na řešení veřejných otázek.

Autority a politická kultura

„Soudobý člověk ztratil úctu k autoritě vyšší, a proto nutně ztrácí úctu nejen k jakékoli autoritě pozemské, ale i ke svému bližnímu a posléze i sám k sobě,“ říká Masaryk a jeho slova často cituje Václav Havel. Lze říci, že s jeho osobností přichází i změna politické kultury a objevují se nové elity v politické kultuře? Objevují se, aby posléze zmizely… Transformace je od svého počátku chápána více jako ekonomická a politická změna bez dalších souvislostí sociálních, kulturních a etických. Studie ukazují, že jednostranné transformační preference usnadňují deformační zásahy a průniky starých mocenských, materialisticko–technických a sociálně psychických návyků z doby reálného socialismu do procesů a institucí transformace. Tuto skutečnost nedokáže prezident zastavit a na čelních místech si podávají ruce noví, bývalým režimem nezatížení lidé, i ti, kteří se „demokratizovali“. Havel vnímá demokracii jako otevřený systém schopný zlepšování, hovoří o tom, že svoboda otevírá prostor k odpovědnosti a je zřejmě přesvědčen, že „pravda a láska“ sama postaví „bolševika“ mimo hru. „Je to výzva demokracie, diktatura žádný prostor k odpovědnosti neotevírá a neotevírá ani prostor ke vzniku nových autorit“, říká a přispívá tak k vytváření mýtu spojovaného zejména s konceptem občanské společnosti, spontánní samoregulace společenského řádu. Druhý mýtus pak vytvářejí ti (např. Václav Klaus), kteří spojují samoregulaci společenského systému prostřednictvím spontánní vlády peněžních vztahů ve volném prostředí trhu spolu se silnou a disciplinovanou organizací stranické politiky, která tento společenský mechanismus ve společnosti prosadí. Mýty se často zjednodušeně označují jako spor mezi dvěma normativními modely: politickou kulturou nepolitické politiky a života v pravdě a politickou kulturou neviditelné ruky trhu.

Plně souhlasím s názorem Igora Nosála, že prázdné místo autonomních politických elit v systémech leninských ideokracií, jež souvisí s destrukcí občanské společnosti a nezávislé střední třídy, předznamenalo počáteční podmínky pro transformaci třídní a mocenské struktury postkomunistických společností. Poskomunistická rekonstrukce společnosti neprobíhá na ruinách komunismu, ale z ruin komunismu a politická kultura volného trhu a „staronového“ manažerismu nemá s etickým a mravní řádem Masarykovým nic společného. Nový mocenský blok politiků a manažerů uzavírá politickou třídu ve vzájemných bojích o kontrolu nad privatizovaným majetkem. Veřejnost se posouvá do role pozorovatelů přerozdělování politicko-ekonomické moci a pravověrní demokraté jen kroutí hlavou.