SPOLEČNOST: Pinochet u nás
Pinochet stál v čele velké skupiny Chilanů, kteří nechtěli připustit to, čemu až dosud byli nuceni přihlížet: jak prezident Allende umožňuje nelegální konfiskace majetku, vraždy odpůrců a další jednání, které nutně muselo vést k socialismu sovětského typu. Nebylo asi možné zabránit tomu jinak než násilím. Takové spontánní násilné hnutí mívá nepříjemnou stránku, a to v tom, že se nedá rychle zastavit, protože samo v sobě nese vlastnosti, které vedou k jeho vlastnímu rozvoji. Masakry odpůrců Pinochet zastavit těžko mohl – a lze pochybovat, jestli chtěl. Nicméně je skutečností, že násilím zabránil rozšíření komunismu v Chile (a možná v celé Latinské Americe) a že má značný podíl na neuvěřitelném rozvoji chilského hospodářství; jeho nepochybně velká osobnost zůstane poznamenána tragickým stínem poprav odpůrců.
Překvapující u nás ovšem je, jak málo pozornosti je věnováno osobnosti levicového prezidenta Allenda a hnutí, které umožnil a vlastně přivedl zemi k vojenskému puči. Chilské hnutí bylo svými nelegálními činy (včetně majetkových konfiskací) velmi podobné tomu, co se odehrávalo v naší nedávné historii. Ta ostatně také měla svého Allenda. Podobně jako on i Edvard Beneš rozhodl, že společenský řád v osvobozeném Československu je třeba učinit sociálnější. Náš Allende (Edvard Beneš) se spojil už za druhé světové války s komunisty a se Sovětským svazem, souhlasil se zákazem „buržoazních“ stran (opozice), naprojektoval revoluci, v níž byly zkonfiskovány velké a větší podniky, vyhnány ze země tři miliony Němců a co nejrychleji zmařena samostatnost Slováků. (Nezapomeňme na Maďary, jimž byl alespoň zkonfiskován majetek.) Počet obětí toho všeho jde do desetitisíců.
Československo nemělo svého Pinocheta. Mělo Klementa Gottwalda. Česká „pravice“ se jeví s odstupem času jako velmi slabá, což se ostatně ukázalo v únoru 1948. Tak jako v Chile roku 1973 odstranil vojenský puč marxistického prezidenta, u nás komunisté „legálně“ odstranili nacionalistického prezidenta. Jenže místo hospodářského rozkvětu následovaly po odstranění Edvarda Beneše a „buržoazních“ stran další konfiskace a celkový, stále hlubší propad země diktátorsky neobratným způsobem řízené komunisty. Situace v Československu po roce 1945 jako by byla zrcadlovým obrazem situace v Chile před převratem.
V roce 1990 byl August Pinochet donucen odstoupit. Zůstaly nevyřešené případy vražd během puče a po něm, čehož jistě chilská levice ráda využije k spektakulární procesům proti generálovi, který už se (naštěstí pro něho!) nemůže bránit.
V Československu (Česku) se nikdo s národně socialistickou revolucí roku 1945 pomocí reflexe nevyrovnával. Velká část konfiskovaného majetku však byla různým způsobem vrácena, zejména proto, že to vyžadoval rozvoj hospodářství. Republika se rozdělila na Česko a Slovensko „Zbytek“ revoluce zůstal nevyřešen. Se zástupci vyhnaných Němců odmítá pražská vláda dosud navázat kontakt, ostatní nevyřešené problémy vzniklé z revoluce zatěžují život české společnosti víc, než si to uvědomuje. Tak listopadový převrat roku 1989 ponechal vlastně Národní frontu. Strany se opět „očistily“ a jak to vypadá, to je vidět na KDU-ČSL; náš spojenec Sovětský svaz, naše záštita, se bohudík rozpadl, ale česká zahraniční politika neví, na kterou stranu a proč se má přidat. Oběti komunistického bezpráví jsou aspoň nyní rehabilitovány.
Proti tomu v Chile se tedy rozjede kolo procesů proti generálovi, které určitě nebudou zcela legitimní. I tak je to lepší, než když společnost (česká) považuje svého Allenda za zachránce národa.
autor je historik a publicista
