Otázka hazardu se vleče českou politikou již dvě desetiletí. A jelikož v naší zemi funguje – výstižnými slovy Romana Jocha – socialismus pro bohaté, stal se hazard spolehlivým penězovodem z kapes bezzásadových chudých do kapes bezzásadových bohatých.

Hazard je spojen s bezpočtem osobních i rodinných tragédií a v důsledku naši republiku stojí nesrovnatelně více, než na něm bezzásadoví svévolníci vydělají. Rozvrácená manželství, děti, které v podstatě ztratily otce, náklady na soudní řízení, náklady na psychiatrické léčení pro gamblery a jejich nešťastné děti, náklady na sociální pracovníky, vesměs marně se snažící řešit mnohdy neřešitelné problémy gamblerských rodin, bezdomovectví, přesun posledních zbytků nějakého majetku do kapes exekutorů – to vše jsou ošklivé květy hazardu. A aby byl výsměch svévole slušnosti a spravedlnosti dokonalý, z hazardu má být financována charita! A jsou lidé, kteří si myslí, že by něco takového mohlo fungovat!

Cesty svévole jsou někdy objektivně popsatelné (snad by se daly alespoň přibližně zmapovat toky peněz od chudých k bohatým), ale mají i své, řekl bych nadpřirozené komponenty. Při hlasování o hazardu v parlamentě se ukázaly jako nulitní politické dohody mezi pravicovými stranami. Je-li něco založeno na blatantní nemorálnosti, těžko očekávat něco jiného než podobné podrazy. Kapitáni hazardu (nejsem schopen mluvit o hazardním "průmyslu"; jak okrást nešťastníky má toto odvětví promyšleno již dávno, tak jakýpak průmysl) to vymysleli a s pomocí poslanců prosadili s démonickou genialitou: Na hazardu učinili závislými obce, sport a charitu. Třešničkou na dortu by mohlo být, kdyby se jim podařilo prosadit, že by z hazardu byly financovány i církve.

Nedělám si iluze o tom, že by bylo možno hazard dokonale vymýtit. Plošný zákaz by kriminalitu spojenou s hazardem patrně nesnížil. Cílem politických stran by se ale mohlo stát omezení hazardu na úroveň běžnou v Evropě, tj. jedno dvě kasina v několika největších městech. Odvody by měly plynout čistě do státního rozpočtu – obce, sport i charita by měly být financovány z jiných zdrojů.

Korupce, jíž jsou naše vrcholová sportovní odvětví do větší či menší míry zřejmě nakažena, souvisí s financováním sportu z hazardu. Ano, je mi jasné, že přímou souvislost patrně nelze prokázat – alespoň ne v "přirozené" oblasti. Jsem ale přesvědčen, že nemorálnost plodí další nemorálnost. Léta jsem fandil Slávii – poté, co se jejím majitelem stal pan Řebíček, mi to prostě nejde. A je zřejmé, že řada fanoušků se od fotbalu odvrací zcela. Mohlo by se zdát, že je to dáno jen výkony reprezentace nebo chybami trenéra. Obávám se ale, že ony těžko zmapovatelné příčiny jsou jinde – jsou v celé nemorální atmosféře, která zasahuje vrcholový sport vzhledem k jeho sepjetí s hazardem.

Z pověření svých příbuzných posílám každý měsíc poměrně dost peněz různým charitativním organizacím. Uvítal bych, kdyby ve svých dopisech, jimiž žádají o příspěvky, měly uvedeno: "Nebereme peníze z hazardu." U mě by měly rozhodně přednost.

Již léta je naše společnost rozdělená a levice a pravice málokdy najde společnou řeč. Téma hazardu ale není ani výrazně pravicové, ani výrazně levicové. Kdyby se spojili poslanci, kteří ještě nejsou nakaženi morální slepotou, snad by se mohlo podařit něco s hazardem v naší zemi udělat. Věřím, že by to mohlo přispět k ozdravění i v jiných oblastech politiky.

V této oblasti neexistují nějaká polovičatá řešení. Před několika lety se – podle mého názoru právem – razilo heslo "s komunisty se nemluví". Kéž by se politici řídili heslem "s kapitány hazardu se nemluví". I když tomu u nás mnozí nevěří, prosperita souvisí s morálkou. Jde o to, aby mohl prosperovat celý národ, nikoli jen pár vychytralých a bezzásadových svévolníků.

28. listopadu 2011