Lidovky.cz uveřejnily dva články, které zaujaly mou pozornost. Dělí je pár měsíců a jsou o „příkopech“ v české společnosti. Domnívám se, že jsou to „příkopy“ v celé řadě západních států a Česko není žádnou výjimkou.

Prvním článkem na toto téma je „Fenič vypnul web s peticí o přejmenování letiště na počest Havla. Podepsaní měli problémy v práci“. Už v té době zněly silně kritické hlasy, kterým návrh na přejmenování letiště nešel pod nos. „Za celou dobu mi přišlo pár děkovných e-mailů, denně jsem se však brodil stovkami anonymů a výhrůžek. Atakovali mě i lidé na ulici,“ popisoval Fenič před dvěma roky v rozhovoru pro LN. Nyní se tedy rozhodl stránku s peticí zcela vypnout. Nezachová se ani archiv lidí, kteří se pod ni podepsali.

V článku se dále popisují „nepřekonatelné dělící linie“. „Hlavní dělicí linie vede už několik let mezi příznivci a odpůrci Miloše Zemana a pan prezident svým vystupováním rozhodně nepřispívá k tomu, aby se uvedený rozpor zmírnil, či dokonce odstranil,“ přidal jeden pohled. „Přibližně v posledním roce se ovšem ještě více vyostřuje nevůle mezi příznivci a odpůrci premiéra Andreje Babiše, respektive podporovateli a kritiky Babišovy vlády. Dostáváme se jako společnost do stavu, kdy téměř nejsme schopni přes tyto názorové dělicí linie diskutovat,“ dodal Herzmann.

Jako příklady „hlubokého příkopu“ či „nepřekonatelné dělící linie“ lze uvést mluvčího prezidenta Jiřího Ovčáčka na jedné straně a režisérky Olgy Sommerové na straně druhé. Ovčáček vysvětluje politiku Miloše Zemana a Sommerová je reprezentantkou těch, kteří s nostalgií vzpomínají na prvního polistopadového prezidenta Václava Havla. Například i tímto výrokem: „Na Pražském hradě se během 100 let české státnosti vystřídalo 11 prezidentů. Jen dva z nich byli demokraté a opravdoví muži: Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel,“ poznamenala Sommerová.

Není to ovšem jev omezený na „malou českou kotlinu“. V podstatě stejné rozdělení dnes existuje ve Spojených státech mezi příznivci a odpůrci prezidenta Donalda Trumpa. Projevuje se i stejnými způsoby. Právě proběhlá akce předávání Oskarů za nejlepší filmy roku 2018 opět potvrdila, že filmoví tvůrci jsou proti Trumpovi, což u nás podobnými postoji potvrzují právě Fenič nebo Sommerová.

A stojí za úvahu i fakt, že právě američtí kritici Trumpa a čeští kritici Zemana používají velmi podobnou „sžíravou“ kritiku a čím radikálnější, tím dle jejich mínění lepší. Jak ale ukazují průzkumy popularity jak u nás, tak v USA, pozicí Zemana či Trumpa tato rétorika nijak zvláště neotřásá. Mohli bychom naopak zřejmě nalézt výraznou souvislost v tom, že čím větší kritika se na Zemana či Trumpa od umělecké fronty snáší, tím větší podporu u jejich podporovatelů způsobuje. V médiích jsem zaznamenal i stejné příběhy v USA i u nás, že odpůrci stávajících hlav států přicházejí kvůli svým postojům o práci.

Zásadním důvodem tohoto rozdělení je dle mého soudu emoční rovina diskuse. V ní není až tak důležité, o co fakticky jde a jaká je podstata problému, ale o to, že jde o diskreditaci soupeře za jakoukoliv cenu. Používají se proto zástupné argumenty a moralizuje se o sto šest. Protože je ale známo, že nejlepší voliči jsou voliči „naštvaní“, pomáhá to Trumpovi i Zemanovi u volebních uren.

Čtu často, že musíme „vydržet“, až Zeman doslouží. Možná ano, ale vůbec není vyloučeno, že další prezidentské klání vyhraje někdo, kdo převezme Zemanovu politiku „ i s chlupama“.