15.10.2019 | Svátek má Tereza


SPOLEČNOST: Odjely pouze tanky...

22.8.2008

České dějiny jsou z velké části řetězem vpádů cizích vojsk, potlačování státní suverenity a národní identity a v nejhorších případech také decimování intelektuálních elit národa. Vpád vojsk Varšavské smlouvy dne 21. srpna 1968 patří mezi nejodpornější nájezdy, jež tato země přežila: jeho určující silou byla armáda, na kterou pamětníci německé okupace v té době ještě z velké části pohlíželi jako na armádu-osvoboditelku.

Pokud by se tehdy někdo zvenčí podíval na naši tragedii stejnýma očima jako Václav Klaus v těchto dnech na vpád stejné sebranky do Gruzie, patrně by usoudil, že jsme si výprask od sovětských zločinců zasloužili: vždyť je hazardér „Saša“ Dubček a jeho souputníci v naivní důvěře v upřímnost Brežněvova „eto vaše dělo“ dlouhodobě provokovali trváním na samostatném přístupu k metodám vládnutí, ač je moudří lidé varovali: Dubček nedbal např. slov Waldeka Rocheta ani Jánose Kádára, kteří se s ním záměrně setkali, aby ho varovali. Při úvahách o reálnosti ohrožení ze strany Sovětského svazu se zmýlil stejně velkoryse jako gruzínský prezident Michail Saakašvili při plánování policejní akce v Jižní Osetii: ještě po obdržení zprávy o vpádu se divil, co mu „sovětští soudruzi“ provedli. Vysloužili jsme si, co jsme si zasloužili…

Že bylo porušeno mezinárodní právo a porušena naše státní suverenita včetně územní nedotknutelnosti stejně jako dnes v Gruzii? Kdo by toho dbal, je-li silný, neklade se mu odpor a navíc mává Brežněvovou doktrínou omezené svrchovanosti? A civilizovaný svět nás klidně nechal na holičkách, ještě výrazněji než nyní Gruzii. Možná námi i někteří zahraniční pozorovatelé pohrdali, protože na rozdíl od současných Gruzínů jsme se nepokusili o odpor a nechali jsme ochranu našich práv a svobod na jiných stejně jako v čase Mnichova.

Okupační vojska se brzy stáhla do vyhrazených prostorů a do běžného života obyvatel viditelně nezasahovala, takže jejich přítomnost si mnozí příliš neuvědomovali. V zemi nastal zdánlivý klid, pod jehož rouškou proběhla druhá část národní tragédie: následovala tzv. „normalizace“, jejíž podstatnou částí byla existenční a mravní „genocida“ české a slovenské inteligence, srovnatelná snad jen s násilnou katolizací země po Bílé hoře. Neprovedli ji okupanti, ale jejich „pátá kolona“ - sami českoslovenští komunisté. Nejdříve provedli masové čistky mezi svými členy, jež soudili za postoje k okupaci. Pak došlo na „nestraníky“ a „jinostraníky“. Kdo se nepokořil, nekál se z „pomýlenosti“ a nevyslovil souhlas s „internacionální pomocí“, šel ze strany nebo mu bylo aspoň pozastaveno členství. Obvykle pak následoval vyhazov ze zaměstnání, v některých případech zostřený přinucením k přestěhování do jiné části země. „Nekomunisté“ přišli na řadu až po komunistech a měli to jednodušší: byli ušetřeni vyloučení ze strany. Kotelny se zaplnily vzdělanci a olympijský vítěz Emil Zátopek, který proslavil jméno Československa po celém světě, po krátké „stáži“ u pražských popelářů začal za prací dojíždět na Svitavsko jako dělník na výkopových pracích. Nenásilný odpor národa, zbaveného intelektuálních elit, do roka vyhasl. Na místa vyhozených nastupovali převážně lidé s širokým a pružným svědomím, které nezajímalo nic než kariéra a měšec, ochotných sloužit za přiměřené výhody třeba i čertu. Když pak docházelo k přirozené generační obměně kádrů, normalizátoři mezi sebe pouštěli jako „novou krev“ jen takové, kteří věděli, že „kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti“. Jedním z dalších prvků normalizace byla byrokratizace správy věcí veřejných a vnějškové lpění na formálním respektu k psanému právu, jehož pokroucené paragrafy se daly tak krásně účelově ohýbat. Cesta k ekonomické reformě a hospodářské spolupráci s vyspělými zeměmi zarostla kopřivami.

Nakonec jsme se dočkali pádu okupačního režimu a ukončení přítomnosti cizích vojsk na našem území. Ale v některých oblastech života společnosti zůstalo jen na tom: odjely pouze tanky, pohrobky normalizace a jejich správní zvyklosti s sebou neodvezly. Ti buď zůstali na svých místech, nebo se vhodně přeskupili. Jejich moc dosud přetrvává, a to nejen v podnikatelské sféře, ale bohužel také v oblasti státní správy. V poslední době se blýská na časy u policie, odkud je houfně vyhání Langerova reforma. Vážná situace ale trvá např. v soustavě státních zastupitelství, mezi jejichž vedoucími pracovníky je podíl přisluhovačů protiprávního režimu hodně vysoký. Jejich zneužitelnost ilustruje např. skandální manipulace s trestním stíháním Jiřího Čunka, na které se podíleli výlučně „staří (dámy prominou) osvědčení soudruzi“. Podobné to je v soudnictví, kde odcházení pohrobků normalizace zpomaluje vysoký věk odchodu na odpočinek. Takže stále soudí soudkyně, která je spoluodpovědná za poslední uvěznění Václava Havla, a odvolací řízení v kauze Rostislava Roztočila vedla soudkyně, která je podepsaná na jeho rozsudku z r.1985. S těmito lidmi se v činnosti orgánů udržují zvyklosti, jež se vytvářely v období normalizace.

Přičteme-li k výše uvedeným intelektuálním a mravním následkům okupace také důsledky zmaření nadějí předsrpnového Československa na uskutečnění ekonomické reformy a jeho postupné zapojení do hospodářské spolupráce s vyspělou částí světa, teprve si uvědomíme, že pojem „porušení státní suverenity“ není prázdný, ale má bolestivý obsah, u nás stejně jako v Gruzii a kdekoli jinde, kam možná již zítra vkročí noha vojáka nikým nebrzděné imperiální mocnosti.



Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.