Problémy se vzdělaností a vzděláváním oněch „sociálně nepřizpůsobivých“ spoluobčanů jsou přetřásány a probírány z mnoha hledisek mnoha rozličnými institucemi od úzce regionálních až po ty celo-euro-unijní, od Rumburku a Varnsdorfu až po Brusel a Štrasburk.

Dovolím si přiložit též pár drobných polínek do diskuse beze snahy kohokoli a jakkoli soudit. To mi nepřísluší, to nechť případně učiní čtenář sám.

Záměrně jsem nahradil všeobecně používaný termín „menšina“ pojmem komunita. Tento výraz se mi nějak víc líbí a slovo menšina na mě působí už tak trochu jako jakýsi odsudek. Ostatně každý z nás je příslušníkem nějaké menšiny. Já osobně jsem součástí menšiny lékařů, menšiny obézních, menšiny plešatých a to jistě ještě není všechno.

Leč k věci.

Příběh první:

V době, kdy totalitní režim již značně zahníval, jsem se zúčastnil školení, na kterém nám o cikánské problematice přednášela sympatická a vcelku kompetentně vyhlížející psycholožka, jejíž jméno jsem bohužel „slyšel, ale neudržel“. Bylo to v dobách, kdy jsme znali pouze Cikány a Romové ještě nebyli vynalezeni.

Psycholožka byla soudní znalkyní a vyprávěla nám o znaleckém vyšetření jedné kapsářky. Dozvěděli jsme se (tehdy, tedy před více než dvaceti lety) že někteří romští/cikánští rodiče dokážou své děti naučit, jak mají věrohodně předstírat mentální retardaci, aby se vyhnuly povinné školní docházce a mohly se plně věnovat studiu profesionálního kapsářství. Takto také byla vyškolena a dokumentem o nevzdělavatelnosti s razítkem příslušného ouřadu vybavena znalkyní zkoumaná osoba.

Následná výuka zmíněné Cikánky/Romky v kapsářském řemesle probíhala v podstatě velmi jednoduše. Matka s tetou vzaly dívenku na „pracoviště“ tedy na ulici, kde jí poručily, aby okrádala kolemjdoucí. Pokud byla úspěšná, „školitelky“ sbalily lup a nic se nestalo. Pokud byla přistižena, matka s tetou děvenku seřezaly jako koně – pochopitelně před zraky okradeného, aby mu poskytly kýžený pocit zadostiučinění.

Ostatně toto je až v překvapivém souladu s (neověřenou) hypotézou jednoho mého známého psychologa, že v rámci romského etnika je kupodivu zřetelně účinnější negativní motivace – trest, zatímco pozitivní motivací – pochvalou se mnoho nedosáhne.

Takto se tedy dívenka postupně svému řemeslu velmi dobře vyučila, navzdory tomu, že byla „ouředně uznána za blba“. Psycholožce pak ve vazbě vyprávěla, že se jí nejlépe dařilo provozovat svou profesi na eskalátorech v pražském metru, kde vždy „nechtěně“ do své oběti strčila a, zatímco byl postižený plně zaměstnán nabýváním ztracené rovnováhy, dokázala ho pohodlně zbavit jeho šrajtofle.

Tato slečna, ač úředně shledána mentálně retardovanou, prokázala překvapivě pronikavou znalost lidské psychologie potřebnou pro provozování svého řemesla. Jako nejrizikovější kupř. hodnotila tehdejší družstevníky z venkova na návštěvě stověžaté Matky měst: „Ty maj ty šrajtofle prachama naditý, ale hlídaj si je. Držej si na nich ruku.“ Jako nejsnadnější oběti naopak hodnotila „takový ty zasněný mužský ve středním věku“. A když psycholožka navštívivší vazební věznici cestou z práce a z nákupu potravin pro svou vyhladovělou rodinu, vyšetřovanou dívku požádala, aby jí na ní samé předvedla, jak to své kapsářství vlastně praktikuje, ta ji – v obdivuhodně přesném souladu se skutečností – odhadla a chlácholivě mávla rukou: „Ale paní doktorko, vy v tý peněžence stejně máte prd, vás bych nechala bejt.“ Mj. hezký doklad o tom, jak si tehdejší psychologové žili. Ani kapsáři o ně nejevili valného zájmu. Snad jsou na tom dneska lépe a jsou pro kapsářské rejdy šťavnatějšími objekty.

Tato „mentálně retardovaná“ dívka také svou praxí získala velmi detailní znalosti o tvaru a rozložení jednotlivých oddílů, přihrádek a kapsiček v rozličných dámských kabelkách a taškách, takže vždy dokázala s vysokou mírou spolehlivosti odhadnout, kam sáhnout, aby co nejsnáze a nejrychleji dosáhla svého. Dlužno podotknout, že za totáče nebyla v tomto směru ve srovnání se současností rozmanitost kabelek asi zas tak velká.

Zajímavá je i skutečnost, že kapsářka dopadení a zadržení vnímala pouze a výhradně jako své profesní selhání a bylo zřejmé, že pocit viny je pro ni něco zcela neznámého, až nepochopitelného.

Závěr? Někdo má takovou intelektuální kapacitu a dostatek píle a vytrvalosti, že se stane významným jaderným fyzikem. Někdo má dostatek píle a vytrvalosti, i když s tou kapacitou je to kapku slabší, ale přesto se stane dobrým mzdovým účetním, kvalitním a vyhledávaným řemeslníkem nebo šikovným dělníkem. Zdá se, že ona kapacita zmíněné dívce s největší pravděpodobností nechyběla, bohužel touha po vzdělání podporována vytrvalostí a pílí byla u ní zadušena dříve, než se mohla dozvědět, že něco takového jako vzdělání vůbec existuje. Vytrvalost prokázala ale její matka a teta v tom, že ji mlátily tak dlouho, dokud děvče nedosáhlo mistrovství v řemesle kapsářském.

Příběh druhý, ten mám od kolegy lékaře, psychiatra v důchodu:

Stalo se, že v době dávno předrevoluční si na jednoho devatenáctiletého romského mladíka vzpomněla naše drahá Československá lidová armáda. Problém byl v tom, že chasník vyšel z šesté třídy zvláštní školy. Takový předpis tehdy platil, že ten, kdo chce na vojnu a nemá dokončenou zvláštní školu, pravděpodobně nebude z nejbystřejších, a musí se tedy podrobit psychologickému vyšetření k posouzení jeho schopnost sloužit ve zbrani. Tímto vyšetřením bylo zjištěno, že mladík má IQ 75, což dle tehdejších kriterií odpovídalo horní hranici debility. Tento termín nechť není chápán jako nadávka, tehdy to byla oficiální diagnóza, dnes bychom to nazvali lehkou mentální retardací. Závěr byl ten, že mladík nebyl odveden a byl zbaven možnosti ukázat imperialistům, zač je toho loket.

Asi po půlroce mladík zatoužil po řidičském průkazu, i přihlásil se do autoškoly. Tam se jim to nějak nezdálo. Na dotaz, proč jako každý slušný devatenáctiletý mladík vládnoucí všemi smysly a oudy není na vojně, se vymluvil, že ho prý nějak nechtěli vzít. Vedení autoškoly rozhodlo, že mladíka pro jistotu pošle na psychologické testy. Vyšetřoval ho jiný psycholog, který neznal výsledky předešlého vyšetření a ejhle! Mladík dosáhl IQ 120, prokázal tedy inteligenci nadprůměrnou. Následně nastoupil do autoškoly, kde studium hladce zvládl a bez problémů získal řidičský průkaz.

Závěr? Není možné, aby se člověk v průběhu půl roku stal chytřejším, aby z lehké mentální retardace náhle skočil do inteligence nadprůměrné. Jinými slovy – je zřejmé že nikdo nemůže simulovat, že je chytřejší, než ve skutečnosti je. Je možné pouze, aby chytrý člověk předstíral, že je hloupý, v situaci, kdy se mu to hodí. Navíc je vhodné zdůraznit, že je nutno brát některá testová vyšetření s rezervou, protože motivace k jejich správnému vypracování může být různá.

Příběh třetí mám od kolegyně lékařky v důchodu:

V době své psychiatrické aktivity pečovala o muže nikoli romského původu, kterého bychom mohli označit poněkud nemedicinsky jako trochu kriminálníka a trochu pobudu, který ale občas i pracoval, ale na druhou stranu také trochu pil a trochu fetoval. S pomocí zmíněné lékařky se mu ale podařilo se užívání drog a nadužívání alkoholu zcela zříci. I pojal za manželku Romku, která mu povila synka. Oba rodiče byli osobnostně poněkud méně složití, jejich rozumová výbava se odhadem pohybovala při dolní hranici průměru. Úplně hloupí – v psychiatrickém slova smyslu – tedy nebyli. Synek se jim ale vydařil, byl na tom poněkud lépe, jeho inteligence se paní doktorce, tak jak ho poznala, jevila jako průměrná. To znamená, že tento chlapec měl kapacitu a schopnosti na to, aby dokázal bez problémů absolvovat kromě povinné školní docházky i nějakou střední školu, úspěšně zvládnout maturitní zkoušku a bez problémů se společensky i pracovně dobře zařadit.

Když začal hoch navštěvovat druhou třídu, začal mít potíže s pravopisem i s počty. Paní doktorka, již důchodkyně s dostatkem volného času – poněkud stále držící ochrannou ruku nad tatínkem, bylť to jeden z mála opravdu vyléčených drogově závislých – se nabídla, že by chlapce mohla doučovat, protože usoudila, že by to mělo smysl.

Chlapec přišel na doučování pouze jednou a nikdy více. V páté třídě mu pak hrozilo propadnutí nikoli proto, že by byl hloupý a na učení nestačil. Problém byl pouze v záškoláctví a neochotě plnit jakékoli úkoly.

Tehdy začala hochova maminka vehementně usilovat o jeho přeřazení do zvláštní školy. Argumentovala – aniž by byla schopna to jakkoli věrohodně doložit a konkretizovat – že si ve škole na něj zasedli učitelé i spolužáci, že je vystaven posměchu, šikanování atd. atd.

Ředitel školy i třídní učitel jí to rozmlouvali, že chlapec opravdu není hloupý, že by stačilo jen trochu píle a hlavně aby rodiče chlapce důsledně vedli k plnění školních povinností a soustavně a důsledně dohlíželi na domácí přípravu a docházku do školy.

Bylo až pozoruhodné, jakou prokázala matka vytrvalost, jak obrovské úsilí vyvinula a jak dokázala navzdory své jednoduchosti vyhledat a obcházet všechny možné tehdejší příslušné úřady a instituce, dokud se jí nepodařilo dosáhnout svého, takže chlapec byl konečně v páté třídě přeřazen do zvláštní školy. Tam pak dokázal dojít do sedmé třídy, ze které vyšel.

Objektivní důvod k přeřazení sice nebyl, ale matce bylo vyhověno jenom proto, aby od ní všichni úředníci, které opakovaně obcházela, a obtěžovala svými nářky a prosbami, měli konečně pokoj.

Tomu mladíkovi je nyní asi pětadvacet let. Nikdy nepracoval a v současnosti se věnuje krádežím od bicyklů přes barevné kovy až po cokoliv. Momentálně mu snad prý hrozí poprvé nepodmíněný trest.

Proč čtenáře obtěžuji těmito příběhy?

Upřímně řečeno nerozumím – dle mého skromného názoru – předem k naprostému neúspěchu odsouzeným snahám všech nevládních organizací, ministrů, vládních zmocněnců, všelikých aktivistů a já-nevím-koho-ještě, a jejich proklamacím o nutnosti vzdělávání těch spoluobčanů, kteří po tom očividně netouží nebo to dokonce odmítají.

Propánaboha, nejen v naší republice ale na celém světě se miliony lidí vzdělávají dobrovolně, ochotně, ba i nadšeně, protože je baví vzdělávat se a je jim jasné, že své vzdělání později mohou využít ve vykonávání nějaké profese, která jim může dokonce i sloužit k obživě. A představte si – světe, zboř se – že jim to neřekl žádný zmocněnec ani žádná nevládní organizace cestou nějakého sociálního programu.

Nechci se nijak chlubit, ono to ostatně ani k žádnému chlubení není, ale i já jsem absolvoval povinnou školní docházku, gymnasium, lékařskou fakultu a nějaké ty atestace, aniž bych se kdy setkal s Michaelem Kocábem či Džamilou Stehlíkovou.

Problém je v tom, že když se někdo nechce vzdělávat, a to – podotýkám a zdůrazňuji – bez ohledu na odstín jeho pokožky, žádný zmocněnec, žádná organizace, ať vládní či nevládní, ani žádný sociální program, na který státní rozpočet utrousí nějaký těch pár milionů, takového člověka ke vzdělávání nepřinutí.

V poslední době jsem se náhodou párkrát setkal s oním známým, ve své podstatě velmi moudrým příslovím, které praví, že než někoho krmit rybami, je lépe ho naučit ty ryby chytat. V tom přísloví chybí jedna drobnost. Ten někdo musí chtít, ba dokonce musí mít touhu naučit se ryby chytat. Každé učení totiž vyžaduje píli, vytrvalost, trpělivost a úsilí i ochotu vyrovnat se s dočasnými neúspěchy. A to vše, přiznejme si, vždy tak trochu bolí. Každé úsilí je provázeno negativními emocemi. Na to jsem nepřišel já, to jsem se kdysi dozvěděl z některé z knih nebožtíka MUDr. Plzáka, dej mu pánbůh lehké odpočinutí. Když můj synek nad něčím naříká „Mně to nejde“, odpovím mu „Protože to ještě neumíš. Až se to naučíš, tak ti to půjde.“

Vystudovat práva bezbolestně za čtrnáct dní (bylo) lze snad jenom v Plzni, všude jinde je to, jak doufám, pořádná makačka.

Vraťme se ale ještě k příměru o rybaření. Co by se takový potenciální rybářský učeň snažil, když si pro již nachytané a snad i vykuchané ryby může jednou za měsíc dojet na „pracák“ …?