Naše společnost je rozdělená. Navenek se to jeví jako rozdělení mezi pravicí a levicí. Rozdělená je i Evropa. Navenek se to nyní jeví jako rozdělení mezi státy zadluženými méně a hospodářsky úspěšnějšími a státy zadluženými více a hospodářsky méně úspěšnými. Hranice rozdělení se ale mohou měnit a posouvat, některá rozdělení přestanou být relevantní a jiná, dosud nevnímaná, relevantní být začnou. Klíčové otázky se mohou měnit, hranice rozdělení se může nově vymezit, ale rozdělení samo zůstává.

Chybí nám totiž jednotící myšlenka.

Chybí nám odpověď na otázku Proč? Tuto otázku si zpravidla neklademe, ba někdy si ji zcela zakazujeme, a všechny palčivé problémy se snažíme řešit čistě pragmaticky.

Bývaly doby, kdy Evropa již sjednocená byla – pro nás dnes nevídaným způsobem. Bylo to ve středověku.

Jistě, to sjednocení se týkalo jen poměrně úzké vrstvy vzdělanců. Všichni mluvili latinsky a s trochou nadsázky se dá říci, že všichni četli tytéž knihy. A především četli knihu knih – Bibli. Dnes se posmíváme některým otázkám, které řešili – ty otázky nám připadají zcela zbytečné. A kvůli některým otázkám interpretace Písma se dokonce vedly války…

Jenže to byla doba, kdy vzdělanci byli přesvědčeni, že člověk potřebuje hledat odpověď na základní otázky vesmíru a lidského života. Řešení konkrétních problémů nemůže být čistě pragmatické, ale musí nějak vyplývat z toho, jak jsme si zodpověděli ty nejzákladnější otázky.

V dnešní době jsme zavaleni spoustou dílčích problémů, někdy větších a někdy menších, a máme za to, že stačí všechno řešit tak nějak pragmaticky. Protože ale nejsme schopni domluvit se na základních hodnotách a cílech, jsme odsouzeni k rozdělení.

Mnozí se dnes domnívají, že Evropa je na rozcestí a stojí před klíčovým rozhodnutím. Evropská unie se buď federalizuje, nebo rozpadne. Osobně si myslím, že sjednocená Evropa by byl lepší nápad; obávám se, že Evropa rozdrobená na malé státečky bude snadnou kořistí Ruska a Číny. Jenže ti, kdo budou nyní usilovat o sjednocení, tak budou činit bez jasného mandátu obyvatel států, z nichž pocházejí, a i kdybychom předpokládali, že by se většina obyvatel některých zemí – třeba Belgie či Finska – přiklonila k federalizaci, bude i obyvatelstvo těchto zemí beznadějně rozdělené. Hlasování by dopadlo třeba 53:47, nikoli 80:20, aby se dalo mluvit o jasném mandátu. A pro a proti rozdělení se bude argumentovat opět čistě pragmaticky, bez vztahu k nějaké jednotící myšlence, kterou bychom většinově zastávali.

Řeknu-li to stručně, stojíme před problémem, jak dosáhnout NĚČEHO, když nevěříme v NIC.

Uvěřili jsme přitom v celou řadu bludů, jichž se budeme těžko zbavovat. Mnozí uvěřili tomu, že stát je tu nikoli od toho, aby jim zaručil právo na hledání štěstí, ale od toho, aby je učinil šťastnými, aby jim štěstí garantoval. Mnozí uvěřili tomu, že jediným smyslem lidské existence je prožít šťastný život, a že ten se dá prožít jedině v pohodlí. Je pozoruhodné, jak dlouho nám život v těchto bludech procházel. Obávám se ale, že je tomu konec.

Každý z nás osobně potřebuje vědět, proč zde žije a oč mu má v životě jít. Platí to nejen o jednotlivcích, ale i o celých národech. Nemáme-li žádný cíl, určitě ho dosáhneme.

Já mám jednoduchý cíl, ale když ho vyslovím, většina lidí nebude vědět, o čem mluvím. Ale přesto si dovolím ho vyslovit: Mým cílem je pracovat na vylidnění pekla a zalidnění nebe. Jistě, mohl bych ho vyjádřit i jinak a ukázalo by se, že jde o tentýž cíl.

Nedávno jsem byl se svým šestnáctiletým synem, který se věnuje malbě, na návštěvě u jedné věhlasné malířky – dnes již staré dámy. Ptala se ho na jeho motivaci. Odpověděl s až naivní přímočarostí: "Já chci svým uměním oslavit Boha." Přiznám se, že mé otcovské srdce se nesmírně zaradovalo. Přestože vím, že pokud půjde za tímto svým cílem, bude to mít velice těžké. Takové lidi postmoderní doba jen tak snadno nestrpí. A vím, že v šestnácti letech je v jeho postoji ještě i mnoho bezelstné naivity, za kterou bude patrně tvrdě platit. Přesto doufám, že za deset, za dvacet či za padesát let půjde stále za svým cílem. Samozřejmě bude odcizen od těch, kteří považují lejno za umělecké dílo. Od těch, kteří si libují v záměrné ošklivosti.

Jsem přesvědčen, že to, co řekl tento nastávající malíř, může říci dokonce i bankéř nebo politik. Vím, že mnozí se tomu budou smát. Moje námitka ovšem je: Nemáme-li žádný šlechetný cíl, proč se vůbec snažit? Abychom vydělali další milion či miliardu? Pro tohle se žije?

Kdysi jsem ve Spojených státech potkal mladíka, který měl na tričku nápis: "Jsem blázen pro Ježíše." Když mě minul, na zadní straně trička jsem viděl nápis: "Čí blázen jsi ty?" Případná otázka.