Se zájmem jsem si přečetla článek Bohumila Doležala na Neviditelném psu z 27. října, ve kterém hovoří o menších politických subjektech jako o hrobařících. Pan Doležal je známý svojí nelibostí vůči menším politickým stranám, evidentně by byl nejspokojenější, kdyby v Parlamentu zasedaly jen dvě největší strany, které by se střídaly u moci. S touto ideou problém rozhodně nemám, jedná se o dvoustranický formát, který se běžně využívá v anglicky mluvícím světě a je uznávanou variantou. Dnes už snad každý odborník (ale i laik) kritizuje stávající politický systém České republiky, který vede k nestabilitě vlád, její neakceschopnosti a neodpovědnosti, a tak by se většinový model mohl zdát být ideálním řešením. Ovšem pan Doležal nevolá otevřeně po většinovém modelu, nýbrž kritizuje malé strany za to, že si dovolují voličům nabízet přímou demokracii. Jaká troufalost chtít větší zapojení občanů do správy věcí veřejných.

Ve stěžejní větě článku, že ve skutečnosti je demokracie svou podstatou zastupitelská demokracie, pan Doležal ukazuje, jak málo této problematice rozumí. Možná by stačilo, kdyby si pan Doležal vzpomněl na samotný vznik demokracie v polovině pátého století před Kristem v řeckých městských státech. Jistě by si uvědomil, že se jednalo o demokracii participativní, tedy že se každý občan (s vyloučením žen a otroků) zapojoval do politického rozhodování přímo, a to nejen hlasováním o každé konkrétní otázce, kdy hlas každého jednotlivce měl opravdu stejnou váhu, ale i možností být losem zvolen do čelních rozhodovacích orgánů. A právě tato řecká demokracie se stala vzorem ideální vlády na další století.

Až v průběhu posledních 200 let se vyvinula dnes všeobecně používaná demokracie zastupitelská, v níž mezi sebou bojují politické strany a jednotlivci o přízeň občanů, kteří posléze delegují svoji moc na zastupitele a nechávají je za sebe rozhodovat o věcech veřejných. Stěžejním momentem se tak v reprezentativním modelu stávají volby, kdy, v ideálním případě, mohou lidé vyjádřit svoji spokojenost či nespokojenost s minulou vládou, a volbami jí tak vystavit vysvědčení. Pakliže vláda obstála, lidé zvolí její zástupce znova, pakliže nikoliv, vymění ji za opoziční zástupce. Bohužel však tento Schumpeterovský model ne vždy platí. Zastupitelská demokracie se totiž potýká v dnešní době s celou řadou problémů. Podle mnohých přestává být dostatečně demokratická. Přestože mají občané stále možnost volit a oficiálně existuje více stran, v praxi mezi nimi není žádný rozdíl, a tak ve skutečnosti začíná být opravdu jedno, zda volíte Mirka, Karla nebo Jirku, všichni vládnou podobně. Lidé to cítí, jsou politikou znechuceni a to se projevuje stále menší volební účastí. Zkušenosti z mnoha zemí ukazují, že možným řešení je alespoň částečný návrat k participativní demokracii. Nejedná se o čistou přímou demokracii, ale uplatňuje se tzv. demokracie polopřímá, kdy je rozhodování zvolených zastupitelů doplněno metodami přímé účasti občanů (referendum, petice…). I teoretici demokracie se ve svých pracích postupně navrací k aplikaci prvků přímé demokracie nebo minimálně většího zapojení občanů do rozhodování, zajímavou se v této oblasti jeví tzv. deliberativní demokracie, kdy se politika stává především komunikací, diskusí, při níž jde výměnu názorů, při níž se utváří společné mínění. Politika je tak deliberací – rozpravou, při níž názor na to, co je vlastní zájem a jak je velký, teprve vznikne.

Možná kdyby pan Doležal své doktorandské studium studoval stejně jako ostatní celé tři roky, třeba by tohle všechno také věděl a netvrdil by, že zastupitelská demokracie je podstatou demokracie.

Autorka je studentka 5. ročníku Politologie na FF UK