Nechci psát o "novém světovém řádu", o kterém uvažoval George Bush starší počátkem devadesátých let. Chci psát o novém světovém řádu, o němž bychom měli uvažovat my a kterého je vskutku velmi zapotřebí.

V podstatě již čtvrtým rokem zakoušíme hospodářskou stagnaci a všichni jsme z toho nervózní, protože na něco takového jsme nebyli zvyklí (pod "my" mám na mysli v podstatě celou západní civilizaci). Celá západní civilizace byla po dvě staletí spjata s představou pokroku a/nebo růstu, a to i přes dvě ničivé světové války. Toto dlouhé období je z nejrůznějších příčin zřejmě u konce. Jedním z důvodů, který je nasnadě, byť je mnohými zpochybňován, je omezenost zdrojů. Nevyhnutelným vedlejším produktem bouřlivého rozvoje Číny, Indie, Brazílie a dalších zemí je, že dostupné zdroje musí uspokojovat více zájemců. Mluvím-li o zdrojích, mám na mysli nejen ropu, ale i vodu nebo různé další suroviny, např. vzácné kovy. Není divu, že cena těchto komodit neustále stoupá.

V novověku se zcela proměnila role obchodu a finančních služeb. Ve starověku a ve středověku byli výrobci nejrůznějších produktů v neskonale větší vážnosti než obchodníci a finančníci. Ti sice mohli být bohatí, nicméně u většiny obyvatel byli v pohrdání. Až v novověku se situace obrátila. Producenti – ať už se jedná o zemědělce nebo průmyslové výrobce – jsou do značné míry rukojmím finančníků a obchodníků. Zdrojem obrovských zisků byl v posledních desetiletích především svět financí. Vrcholní finančníci vydělávali miliardy, ačkoli nic neprodukovali a ani nic produkovat neumějí. Obchod a banky si ukrajují nejtučnější podíl na zisku.

Můžeme to vidět v mikroekonomice i v makroekonomice. Mohu to ilustrovat na osobním příkladu.

Můj život je spjat s knihami. Jsem autor mnoha knih a přeložil jsem ještě více knih, než jsem napsal (v minulém týdnu jsem dokončil překlad sedmdesáté knihy, abych se trochu pochlubil). A před lety jsem provozoval malé nakladatelství.

V tomto odvětví to funguje tak, že nejste-li Viewegh nebo Rawlingsová, dostanete mizivý honorář, a to zpravidla až tehdy, když se vaše kniha skutečně prodá. Výrobce obálky vaší knihy dostane zpravidla vyšší honorář, než vy jako autor. Pokud ovšem knihu přeložíte, dostanete (pracujete-li pro slušné nakladatelství, což je můj případ) peníze do čtrnácti dnů. Nicméně nejvyšší koláč zisku si nenechá ani autor, ani překladatel, ani autor obálky, která knihu prodává, jak vám řekne každý knihkupec, ani výrobce knihy (tiskárna), ale distributor a/nebo prodejce. Před lety po mně jeden distributor požadoval 55procentní marži!

Není to divné?

V jiných oborech je to patrně trochu odlišné, ale podstata je stejná.

Dokud ekonomika rostla, lidé sice nad obrovskými odměnami finančníků – a u nás i nad "přivýdělky" našich politiků –kroutili hlavami, ale byli ochotni je tolerovat. Tato ochota se ovšem rychle vytrácí, když si střední i nižší třída musí stále více utahovat opasky.

V minulých dvou letech jsme byli svědky vzniku různých hnutí "indignados" ("rozhořčení" – to bylo ve Španělsku), nebo Occupy Wall Street (to bylo v Americe). Na internetu si někteří bloggeři stěžovali, že mainstreamová média o těchto protestech málo informují. Málo prý informují o dění na Islandu, kde se "lid" ujal moci a kde mohl každý přispět k tvorbě nové ústavy. (Což je jistě snazší, když "lid" tvoří pouze necelých 300 000 obyvatel; jak by tento proces mohl probíhat v zemi s třiceti miliony obyvatel, si opravdu představit nedovedu.)

Možná se o těchto hnutích mohlo informovat více, leč k čemu by nám ty informace byly? Informace, které pronikly ke mně, ve mně vzbudily pocit, že tito lidé jsou rozhořčení zpravidla právem, nicméně terapie, kterou navrhují, by byla naprosto smrtící. Jedním z nejhorších nápadů je v této souvislosti snaha zavést tzv. "přímou demokracii" a vládnout co nejvíce pomocí referend. V referendu můžete hledat odpověď na jednoduchou alternativu, v situaci, kdy jsou více méně předvídatelné výsledky obou možných vyústění, tedy důsledky "ano" a důsledky "ne". Náš problém ale je, že svět se stal příliš složitým, než aby se problémy, na které narážíme, daly převést na otázku "ano" či "ne". "Chcete vyšší daně?" Ne. "Chcete vyšší důchody?" Ano. Jak to tedy vyřešíme? "Vyšší daně pro bohaté!" To by za určitých okolností mohlo dávat smysl, ale pozor! Asi to nebude stačit. Těch skutečně bohatých není až tolik, aby jejich vyšší zdanění pokrylo schodek státního rozpočtu. Bude třeba i jiných, "systémových" opatření.

Jenže jakých? Babo, raď. V některých jednotlivých případech bych si poradit troufl. Tak bych třeba poradil Řekům, aby zavedli drachmu, devalvovali a začali svou ekonomiku budovat znovu na zdravém základě. V řadě otázek bych si ale radit netroufl, protože si nejsem jistý. Jsme již v bodě, kdy je třeba více prorůstových opatření než výdajových škrtů? Upřímně řečeno, nevím. A odborníci, k nimž mám důvěru, jsou v této otázce rozděleni. Podle všeho si není jista ani vláda, nicméně volí jednu z těchto dvou možností. Možná špatně. Ale nehledal bych v tom hned zlou vůli.

Roste ve mně však přesvědčení, že období věčného růstu, cyklicky přerušované občasnými recesemi, se už asi nevrátí. Bude třeba hledat zásadně jiné nastavení – se vším, co k tomu patří. Hnutí nejrůznějších rozhořčených – u nás se této role ujaly odbory – naštěstí nepřerůstají v politická hnutí nabízející falešná řešení. To byla situace jak fašismu, tak komunismu. Na těchto lidech bylo nejhorší to, že se jim podařilo svou hlubokou nemravnost zdůvodnit nějakou politickou teorií, pro niž získali masy. A tak i mnozí "slušní" lidé uvěřili tomu, že je opravdu potřeba buržoazii či kulakům zakroutit krkem a pak bude lépe. Mezi lidmi ovšem stále zůstává živé povědomí, že pak lépe nebylo, a jednoduché teorie se – alespoň prozatím – vyčerpaly, takže "rozhořčení" zůstávají pouze "rozhořčení", ale nestávají se extrémisty, kteří by si byli naprosto jisti tím, že vědí, koho je třeba zlikvidovat, aby byl na zemi ráj. To nám získává trochu času, abychom o novém uspořádání světa přemýšleli. Asi o něm přemýšlejí ti američtí miliardáři, kteří sami navrhovali vyšší zdanění bohatých. Došlo jim zřejmě, že takhle to dál nejde. Svět je zralý na změnu. Měli bychom o ní přemýšlet a já o ní v dalším článku něco napíšu. Jenom doufám, že půjde o "revoluci hlav a srdcí", jak o ní mluvil Masaryk, a ne o revoluci v ulicích, kdy poteče krev.