Poučen z krizového vývoje, nejdříve po roce 1968, nyní po sametovém předání moci starých bolševiků novým neomarxistickým kádrům, prožívá český národ další etapu budování socialismu. Tentokráte s přívlastkem eurokonzumní tváře, ale se všemi prvky normalizačního běsnění kovaných komunistů.

Po malém nádechu svobody a volného trhu těsně po roce 1989, kdy snad i některé „kontrarevoluční živly“ chtěly sejít s cesty budování sociálního státu a šťastných zítřků dle učení marxismu-leninismu, se vše pomalu vrací do starých bolševických kolejí. Nomenklaturní kádry z rezervoárů SSM, KSČ a StB velmi dobře zvládly situaci a nedopustily nezřízenou „kapitalistickou společenskou anarchii“ či odklon od státem řízeného hospodářství.

Do poločasu přechodu mezi socialismem řízeným z Moskvy a socialismem řízeným z Bruselu byla vklíněna pětiletka temna, aby si rudí komisaři dle plánu mohli založit firmy na rozkradení již jednou ukradeného majetku a okovat bílé politické koně, kteří jejich řádění dají zákonný rámec. Bývalí bojovníci proti „vykořisťovatelské“ třídě se tak stali svými vlastními ideologickými nepřáteli a celý ten zmatek a tanec tunelovaných miliard nazvali těžkostmi transformace.

Když byly pod pláštíkem přechodu k demokratické společnosti „západního“ typu vytvořeny pevné základy moci hospodářské, nahromaděné v rukou „vždy připravených a vycvičených“ šedých eminencí komunistického totalitního režimu, nastala normalizace i na scéně politické. Připravené figury z prognostického ústavu se otáčely na vládním kolbišti jak na kolotoči, cíle a vize se rozplizly v opoziční smlouvě, Národní fronta „jednotné“ politické linie byla uzavřena.

Od té chvíle se přestalo i předstírat, že se něco mění. Národ byl spokojen s povolenými výlety do zahraničí, pestrobarevnými regály hypermarketů i vysíláním dříve závadných programů v televizi či rádiu. Dokonce se mohly na plakát Klause přimalovat pihy, o Zemanovi říci, že je jezevec a za vtip o Havlovi nečekal vypravěče kriminál. Šedý mor nekontroloval na ulici délku vlasů, na embéčko se najednou nemuselo čekat pět let, na džíny nebyly potřeba vyvexlované bony a v obchodě byl běžně k sehnání toaletní papír i dámské vložky. Společenská nirvána, všeobecná spokojenost, klid na práci a mír. Bylo na čase vytáhnout skryté červené trumfy.

Základní finesou ovládání společnosti je u marxistů všech typů maximalizace role státu. V dnešní době, poučeni historií, již však nestřílí z Aurory, ale pomocí krátkých malých dávek si občany zotročují postupně. Plíživým pomalým ořezáváním svobod jak při krájení salámu si přivlastňují duchovní i materiální statky jednotlivců, regulují jejich životy, osudy i výdělky. Historicky propracovanou propagandou vše kamuflují natolik šikovně, že jejich „obyčejný občan“ si vlastně ani ničeho nevšimne a naopak sám volá po dalším a dalším porobení, zesměšnění i okradení.

Tak se stalo, že dnes už ani nikomu nevadí estébáci ve vládě, stalinisté v parlamentu jako tvůrci zákonů, sociální inženýři jako tvůrci hospodářské politiky, bývalí udavači či cenzoři jako tvůrci hlavních mediálních obrazů, zkorumpovaní zloději jako „podnikatelská“ elita kapitánů průmyslu či obchodu ani emeritní lháři jako nositelé té jediné správné pravdy.

Nikomu tedy již ani nepřijde divné, že se vrací bolševická rétorika i vize řízení společnosti do zákonů, do oficiálních prohlášení vládních představitelů a celkově do života společnosti. Přeci již neexistuje SSSR a není třeba se ničeho bát, snad naopak jen „primitivních antikomunistů“, kteří naprosto „nechápou“ novou dobu, demokracii a všeobecné dobroserství představitelů sociálního státu. Toho státu, který své vlastní produktivní občany bezostyšně okrádá o tři čtvrtiny výdělků, zaplevelil jim životy džunglí daňovou i právní, v jejímž důsledku je každý jedinec stále jednou nohou v kriminálu, toho státu, který by rád opět začal sázet – výmyslem ministra vnitra Chovance – na spolehlivé udavače a pomocné fízly. Už snad jen chybí, aby odboráři prosadili zakládání Lidových milicí.

Vše výše popsané geniální zkratkou vyjádřil ve své písni již v roce 1993 Karel Kryl:

„Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou.
Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou.
Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce
a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce …
Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem,
pod střechou velký partaje se u koryta sejdem.

Asi proto mu nikdo z tehdejší politické vládnoucí věrchušky nepřišel na pohřeb a my nyní můžeme jeho vizionářská slova jen smutně zpívat. Normalizace opět vítězí.

Psáno pro pravyprostor.cz