Po delší době se vyskytl v denním tisku článek, který se kriticky – a velmi trefně opírá do jedné vlastnosti novinářů, a to je selektivní všímavost k realitě. Redaktor Orientace, přílohy LN, Petr Zídek si v článku Václav zabil Havlíčka (12.8.) všímá podivného a ničím nezdůvodnitelného faktu, že dvě historická výročí posledních dnů – 700 let od úmrtí krále Václava III. a 150 let od úmrtí novináře Karla Havlíčka Borovského - zaznamenala naprosto propastně rozdílnou mediální odezvu. Zatímco s úvahami o posledním Přemyslovci se roztrhl pytel, Havlíčka si téměř nikdo nevšiml. Natož aby to výročí dalo vzniknout nějakým novým pohledům na dílo a odkaz tohoto mimořádného muže – zakladatele moderní české žurnalistiky. Proč to je, ptá se Zídek. A nenachází žádný kloudný důvod. Snad jen to, což je fakt, že Havlíčka nám znechutila bolševická historiografie způsobem, jakým nás vyučovala o osobnostech – narodil se, byl v Brixenu, umřel na tuberkulózu, děti pište si. Tak nám dokázali kantoři zošklivit nejen Havlíčka, ale vlastně celou českou literaturu. Ostatně – to není vynález bolševické pedagogiky – vzpomeňte na starosvětského Jaroslava Marvana ve válečných študáckých komediích s jeho nesmrtelnou hláškou „Co tím chtěl básník říci?“

Zídek právem připomněl Havlíčka. Škoda, že se mu do nedlouhého článku nevešel jeden z důvodů, proč právě Havlíček u nás nikdy neměl na růžích ustláno. On to totiž byl novinář a člověk značně nekonformní, ať už seděl krátce v parlamentu, nebo psal do Slovana a jiných listů. Za všechny uveďme jeden příklad: Havlíček byl první, kdo protrhl omamné mračno módní rusofilie, kdo varoval – jsa vybaven aktuální osobní zkušeností ze života na Rusi, před Ruskem jako nositelem nejkostnatějšího kulturního a politického konzervativismu spojeného s neustálou vírou ve vlastní předurčení ke světovládě. Pro Havlíčka bylo Rusko nebezpečné ne tím, že by dokázalo spojovat slovanské zájmy, ale naopak tím, jak je dokázalo rozbíjet a znásilňovat ve výsostném zájmu jediném, svém, ruském, velmocenském. Havlíček měl mnoho sympatií k Polákům, a ještě více k Chorvatům. Pátral po ilyrských kořenech na dalmatském území, vyzýval k větší spolupráci s Jadranem – pro blízkost mentality, jazyka a kulturních priorit.

Opodstatněnost Havlíčkových – na svou dobu průkopnických – myšlenek ukázaly mezitím dějiny mnohokrát a víc než citelně. Přesto jsme se nedokázali nikdy úplně úspěšně vymanit z romantických představ o dobráckém medvědovi na východě, o nějž lze nakonec opřít své touhy po bezpečí a stabilitě. Který dokáže vyvážit a neutralizovat rozpínavého pistolníka z Ameriky. Protože tradičně máme zřejmě intuitivně blíž k věčně opilému, nic nedělajícímu, jen na strázně žehrajícímu ruskému mužikovi, než k ostřílenému chlápkovi, který se holt musí postarat o sebe sám a nepotřebuje k tomu žádnou vrchnost, tatíčka cara či státní almužnu. Pohodlná závislost se nám líbí víc než odpracovaná svoboda.

A právě v tomto smyslu byl Havlíček mnohem modernější myslitel, než se zdá. Když ho čtete s otevřeným hledím, jeví se vám jako ryzí liberál. A to se nenosilo ani za C. a K. monarchie, ani za rudého direktoriátu. Protože to znamenalo užívání vlastního kritického rozumu, ne jen slepou víru ve vrchnost a její moudrost a blahovůli. Možná je právě toto jeden z důvodů, proč se tak málo vracíme k Havlíčkovi. Neumíme si s ním poradit., jako si neumíme moc poradit s nabytou svobodou. Obojí představuje nejistotu a vyžaduje práci.

(Psáno pro Česká média)