Když člověk, již jako pokročilý důchodce, bilancuje, s potěšením si vybaví, že v jeho životě bylo vlastně i pár už pozapomenutých momentů, kdy se jako občan zachoval čestně, neřku-li přímo statečně v časech, kdy se to stále ještě nevyplácelo.

Koncem července před třiceti lety se pravidelní posluchači západních, a tedy znepřátelených a tím pádem pilně rušených rozhlasových stanic poprvé dozvěděli, že v zemi, již poněkud načichlé u ´přátel nejbližších´ probíhající perestrojkou okořeněnou mírnou glasností, se znovu zvedá občanský odpor proti domácí komunistické vrchnosti. Poprvé jsme k závanu svobody přivoněli na prvním režimem oficiálně povoleném shromáždění 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí ve stínu Žižkovské věže, ovšem jenom díky tomu, že se celosvětově připomínal Den lidských práv (což se těžko mohlo vydávat za cosi protirežimního) a v Praze jako nechtěný garant navíc dlel francouzský prezident François Mitterrand. Tehdy byl pro naprostou většinu přítomných poprvé k vidění Václav Havel a po dvaceti letech k slyšení Marta Kubišová. Již následující měsíc se však režim opět dokázal pohotově vrátit do osvědčené normality a při Palachových dnech dal manifestantům znovu okusit obušků příslušníků Pohotovostního pluku VB a leckdy zběsilých zákroků civilních přisluhovačů StB.

A pak tedy přišel konec července a éterem se rozletěl text provolání Několik vět. Nebyl až tolik kategorický, přesto vrchnost vystrašil a občanstvo semkl. Následující dny se stal výčet přibývajících signatářů pravidelnou součástí vysílání Hlasu Ameriky. Mezi prvními byli herci, zpěváci a umělci, někdo s čistou hlavou záměrně, jiní odvolávali poté, co se lekli či vystřízlivěli, jenže současně se v počtu větším než malém přidávali zástupci nejrůznějších profesí. Jenom novináři ne – jak s potěšením konstatovalo politbyro na Červeném Hrádku. Ale i mezi nimi situace dozrávala.

Podepsat jsem považoval za osobní povinnost; stalo se do rukou Jana Rejžka, spolupracovníka naší redakce, jenž už měl v tu dobu potřebné konexe i vědomost, na koho se s důvěrou obrátit. Nestačilo mně to však, připadlo mi to nějak anonymní: souhlas s podpisem jsem zopakoval a vydal se s ním na adresu signatáře Charty 77. U Vondrů jsem se ale nedozvonil, možná nebyli doma, možná viděli v kukátku člověka neznámého, a tedy podezřelého. Nikdo neotevřel, zato v přízemí se vztekle rozštěkal pes. Aha, řekl jsem si, už tě mají. Naštěstí nešlo o psa služebního. K Havlům to nebylo daleko, ale ani tam s otvíráním nespěchali. Až po chvilce se dveře pootevřely a vykoukl bratr Ivan, načež došlo k následujícímu lakonickému rozhovoru: „Dobrý den, já vám tady nesu jeden podpis.“ – „Děkuju, takový my sbíráme.“ Obdařený značnou dávkou pýchy nad výronem občanské statečnosti a současně s chvějícími se koleny jsem opustil dům na vltavském nábřeží, aniž bych ovšem v té době cokoli věděl o společenské důležitosti maringotky zaparkované přes ulici hned naproti vchodu, odposlechové to filiálky StB.

Stále jsem však neměl dost, stvořil jsem proto obsáhlé osobní stanovisko „Proč jsem podepsal Několik vět“ a doporučeně ho poslal ZV ROH nakladatelství Olympia, mého zaměstnavatele, a redakci Rudého práva. Do éteru jsem se poté dostal záhy na úplný konec první várky výhradně novinářské; vzpomínám si po těch letech už jenom na společnost Mirky Spáčilové. Rychle nabytá veřejná důvěra mi umožnila osobně sehnat v kolektivu ředitelství Olympie a redakcí týdeníků Stadión a Gól dalších třináct podpisů (zvláště jsem si považoval dvou od členů KSČ) a postupně je nosil Rejžkovi do Filmového klubu v Paláci Adria, což bylo v té době doslova vzrušujícími událostmi klokotající hnízdo protistátních elementů.

Obavy z protiakce úřadů jsem měl, ne že ne, ale kupodivu k ničemu nedošlo. ZV ROH Olympie nezareagoval, Rudé právo můj text neotisklo a StB mě pouze zařadila na čestný seznam sledovaných osob. Jenom z Českého svazu novinářů se ozvali, prý abych přišel své postoje vysvětlit. Nešel jsem nikam. A to už se přiblížily docela rozmarné pouliční události kolem 28. října a vše spěchalo k Listopadu.