Přátelé, nemylme se, každý člověk je vystaven nějaké sexuální výchově. Ta může být různá. Může se jednat o mrazivé mlčení o intimních věcech nebo dokonce pohlavek při pokusu o dotaz, jak lidé přicházejí na svět. Může to být kniha rodičem mlčky či s příslušným komentářem potomkovi předaná nebo také nalezená v nejtemnějších zákoutích rodinné knihovny a pod peřinou s baterkou tajně studovaná. Může to být ale také věku přiměřený otevřený rozhovor na choulostivá témata, který potomkovu zvědavost ukojí a dítě se poté, co dostalo pravdivé odpovědi, přestane ptát a témata přestanou být choulostivá. V čem je problém při sdělování "choulostivých" informací potomstvu? Je to prosté. Rodiče se zpravidla před dětmi stydí za svou sexualitu. Nedospělé dítko se ale ve věku, kdy začne klást otázky týkající se příchodu na svět, dotazuje značně bezelstně, prostě ho opravdu jen zajímá, jak lidé přicházejí na svět, a onu konotaci, kterou si k problematice přidávají dospělí, nevnímá.

Sexuální výchova může být ale i jiná. Jednu mou pacientku pravidelně zneužíval její otec od dětství až do dospělosti. Nemusím zdůraznit, že jí tím značně poničil život.

Asi nebylo vše v pořádku v sexuální výchově děvčete, které ve zhruba třinácti letech svedlo devatenáctiletého mladíka, pak se s tím chlubilo kamarádkám, až to jedna z nich práskla dívčině matce a bylo z toho trestní stíhání pro pohlavní zneužití. (Toto je skutečný případ.)

Sexuální výchova ale může také probíhat tak, že po rozvodu rodičů, při návštěvě tatínka se tento při koupání bezděčně dotkne intimních míst své dcerky, ta se o tom zmíní mamince nebo z ní maminka, která má potřebu tatínka "vosolit", něco takového spíše vypáčí a už se utíká na policii podat trestní oznámení. (Rovněž skutečný případ.)

Když se tatínek připotácí z hospody pod obraz a jen tak cvičně zmlátí maminku, je to také v jistém smyslu sexuální výchova, akorát trochu jiná, než když tatínek k narozeninám přinese mamince pugét a dají si v přítomnosti své ratolesti sem tam nějakou tu pusu.

Lze tedy shrnout, že sexuální výchova může být různá. Kultivující, pokřivující i poškozující.

Já osobně jsem občas pozván do nějaké školy, kde v devátých třídách provozuji něco, co by se dalo nazvat sexuální výchovou. Ve své přednášce navazuji na hodiny biologie, vysvětlím principy rozmnožování a popíšu jednotlivé druhy antikoncepčních metod a jejich principy. V souvislosti s tím se snažím puberťákům a puberťačkám vysvětlit, že sex není zábava k ukrácení dlouhé chvíle, že je to spíše otázka vztahu, intimity a zodpovědnosti. Nemám dojem, že bych svými přednáškami své posluchače nějak traumatizoval.

Brožurku Kiko a ruka jsem nečetl. Na internetu, kde dnes už najdete úplně všechno, jsem se ale dozvěděl, že "vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková odstartovala kampaň proti sexuálnímu násilí na dětech" a že "osvětovou akci schválil kabinet". Přiznám se, že jsem neprozkoumal všech asi 5000 odkazů, které mi Google na výraz Kiko a ruka nabídl, ale v prvních asi dvaceti jsem se nedozvěděl, ani kdo knihu napsal, ani kdo ji ilustroval a především kteří z odborníků na danou problematiku knihu lektorovali. Mám na mysli psychology, dětské psychiatry, pediatry či sexuology. Bez jejich posouzení bych si takovou knihu na místě paní Šimůnkové vůbec netroufl pustit do světa. (Pokud kniha nějaké autory má a byla řádně lektorována, omlouvám se.)

Přiznám se, že jsem vůči jakýmkoli oficiálním kampaním a osvětovým akcím značně skeptický a nebudí ve mně mnoho důvěry vše, co je řízeno a nadiktováno shora.

Jsem přesvědčen, že těžiště výchovy včetně té sexuální by mělo spočívat v rodině. Je‑li rodina funkční, o výchovu včetně té sexuální se nemusí EU, vláda ani paní Šimůnková starat. Je‑li rodina jakkoli dysfunkční, žádná brožurka nevyřeší zhola nic.

Je pravdou, že pohlavní zneužívání dětí je problém. Je pravdou, že podstatná část pohlavních zneužití dětí se odehrává v rámci rodiny či širšího příbuzenstva nebo v okruhu rodinných přátel. Sexuální obtěžování, kterého se dopustí maminčin kamarád, je tedy pravděpodobnější než setkání s pánem rozdávajícím před školou bonbóny. Obávám se ale, že ani vláda ani paní Šimůnková ani dotace z EU s tím mnoho nenadělají. Opět se mi vybavil onen latinský citát "Ut aliquid fieri videatur" – že se něco dělá jen proto "aby bylo vidět, že se něco dělá".

Aby to s tou sexuální výchovou pak nedopadlo jako v té třídě, kde měla paní učitelka mít hodinu sexuální výchovy a v rámci seznámení se základní terminologií položila dětem otázku, jak se říká člověku, který by chtěl, ale nemůže souložit. Po krátkém přemýšlení bystrý Pepíček správně řekne, že takový člověk je impotent. S druhou otázkou, jak se říká člověku, který sice souložit může, ale nechce, si ale děti nevědí rady a dlouho přemýšlejí, až najednou paní učitelka zfialoví a hystericky zařve:

"Hajzl! Hajzl jeden zasranej!!!"

Autor je sexuolog