Rád opakuji, že vše, co v našem státě funguje, je dílo soukromníků, a nic z toho, co má jakkoli ve správě stát, nefunguje tak, jak by mělo. Dokonce si to opravdu myslím, takže to není jenom bonmot vymyšlený proto, abych se vedral do dějin. Dlužno k tomu ale podotknout, že jsou výjimky. Státní instituce, která bezpochyby skvěle funguje, je zoologická zahrada (a zítra se dozvím, jaký že to jsem hňup, že zoologická zahrada v Troji není státní, ale že jejím zřizovatelem je město Praha, ale ustojím to, z mého hlediska je to všechno jeden čert, stát jako město Praha). No a druhá organizace je Česká pošta a ta je nepochybně státní.

Doma jsme si o ní povídali v den po metalizaci (udílení metálů) k 28. říjnu: že by měl dostat metál ten, kdo dokázal Českou poštu vytáhnout z bláta, takže výsledek je, že když dnes podám u nás ve Zvoli dopis, tak ho druhý den adresát dostane, a když mi odpoví, tak třetí den mi ho hodná naše pošťačka paní Kotlavová přinese domů a strčí mi ho do schránky. Ono se zdá, že je to samozřejmost, a v tom je ošidnost „nesamozřejmosti zdánlivě samozřejmého“. Vždyť takové České dráhy by taky měly jezdit včas (proč by ne, když jim na kolejích nic nepřekáží) a vagony by měly být čisté a po nádražích by se neměla válet pakáž, a kdyby to tak bylo, vnímali bychom je tak jako poštu. Nebo jako vnímáte boltec levého ucha. Proč byste si ho měli všímat, když dobře drží, vede zvuk a nebolí? O železnici si pořád povídáme, protože je hnusná, nespolehlivá, drahá, má Duška a kdo může, cestování vlakem se vyhne.

Je to věru podivné s tou Českou poštou. Někde v pozadí je kdosi ukryt, kdo je za všechna její zlepšení zodpovědný. Právě on by měl dostat metál a měl by být nošen na rukách. Malý příklad. Na začátku devadesátých let jsem byl poprvé na Západě a hned jsem si všiml, že s poštovním vozem jezdí jediný člověk. Zastaví, vyleze, vytáhne balíček a nese ho adresátovi. U nás tehdy jezdili s poštovním vozem dva, řidič a doručovatel. Dnes jezdí jeden. Řidič a doručovatel v jedné osobě.

Jenže to se nestalo samo od sebe. To někdo musel vymyslet (což nebylo tak těžké), ale taky prosadit, což je naopak v našich podmínkách prakticky nemožné, podívejte se na České dráhy a Českou televizi, dva příklady neschopnosti státní instituce. A to je samozřejmě jen jedna drobnost, která je na očích, špičička ledovce.

A ještě jednu vzpomínku z té doby. Byl jsem tenkrát na nějaké besedě o budoucnosti novin a říkal jsem lidem, že noviny budou mít brzy dvacet i více listů (tehdy měly ve všední den osm stránek). No a byl tam v publiku pošťák a ten na mě vylít: Co nám to povídáte? Kdo by se s tím nosil?

V jistém smyslu měl pravdu. Nenapadlo mě to a dokonce jsem se chvilku za ten výpadek úsudku styděl. No a vidíte, noviny dnes vycházejí v podobě tlustospisů a Česká pošta kromě nich dopravuje spoustu dalších věcí. Posledně nám přivezla takovou věcičku na rozpékání housek. A jde to.

Přál bych si, aby i jiné státní instituce tak fungovaly, jako pošta. Nebudu navrhovat jejího šéfa (nebo - toho člověka, který je duší oné změny k lepšímu), aby se stal ministerským předsedou či prezidentem. Ať dělá svoji práci dál a stejně dobře.

Což se pozná podle toho, že se o něm nebude psát v novinách.

LN, 5.11.2007