Poněkud nesrozumitelný titulek bude při čtení textu objasněn. V posledních několika dnech se na blogu iDNES objevily dva zajímavé články na téma Ženy a islám, resp. Lidská práva a islám. Zajímavé jsou mimo jiné proto, že je psaly ženy.

Ty dokážou to, čeho mnozí z nás (mužů) jsme ne vždy schopni, a vlastně ani schopni být pohříchu nemůžeme. Nabízejí osobitý pohled na nejrůznější "velká" témata; pohled, který o co víc je oproštěn od zbytečného teoretizování, o to víc je přímočarý a v nejlepším smyslu toho slova pravdivý.

V pondělí 12/5 zveřejnila Soňa Svobodová příspěvek pod vše vypovídajícím názvem "Žena je svobodná bytost. Nikoliv v islámské ideologii". V textu odkazuje na prvomájový článek L. A. Sulovské "Saúdská Arábie kritizuje Norsko kvůli lidským právům. Dobrý vtip".

Jsem za oba články vděčný a těší mě jejich vysoká čtenost – v době psaní tohoto textu 802 a 7075. Je zřejmé, že toto téma není internetovým návštěvníkům lhostejné. A že nejde o okrajovou záležitost, o tom svědčí občanské reakce na následující, ne každému známou skutečnost.

Jak upozorňuje iniciativa "Islám v ČR nechceme", letos v září uplyne deset let od zaregistrování Ústředí muslimských obcí (ÚMO) v České republice. Toto jubileum bude mít zásadní význam. Abychom dobře porozuměli tomu, v čem tento význam tkví, ocituji několik vět z článku o historii ÚMO, který přinesl web Islámské nadace v Brně; publikován byl 18/12/2009.

"Roku 2004 je ÚMO konečně uznáno vládou České republiky prvním stupněm registrace dle zákona o církvích a náboženských společnostech. Byly vypracovány nové stanovy a předsedou ÚMO je jmenován prof. Šilhavý, čímž je položen nový základ ÚMO. V roce 2006 vedení ÚMO žádalo o výjimku ze vzpomenutého zákona, aby byla umožněna registrace 2. stupně, která sebou nese přiznání tzv. zvláštních práv (na církevní sňatek, školy a duchovní služby). Tento krok byl bohužel vládou zamítnut, což znamená, že další možnost budou muslimové, podle znění stávajících právních norem, mít až v roce 2014."

A právě o to jde.

Server iDNES informoval letos 13/3 ("Čeští muslimové budou usilovat o právo zakládat školy nebo oddávat") o tom, co všechny ona základní práva obsahují:

- vyučování náboženství na státních školách

- vykonávání duchovenské služby v armádě či věznicích

- vykonávání obřadů, při nichž jsou uzavírány církevní sňatky

- zřizování církevních škol

- zachovávání povinnosti mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství

Jaké problémy to může představovat, není jistě třeba zeširoka rozvádět: kromě jiného by šlo o státem povolenou náboženskou propagandu (školy, armáda, věznice), která by sice byla v souladu s principem svobody vyznání, ovšem propagováno by bylo učení, které je v mnoha ohledech v přímém rozporu jak s hodnotami soudobé civilizace, tak s českým právním řádem. Tady se rýsuje zásadní dilema. A to nemluvíme o problematice muslimských sňatků (muslim si smí vzít čtyři ženy, přičemž u nás je trestná už bigamie, natož polygamie) a už vůbec ne o uplatnění některých nelidských aspektů práva šaría uvnitř muslimské komunity.

Web Czech Defence League, který zaujíma k islámu v ČR krajně odmítavý postoj, trefně uvádí další problém. V poznámce týkající se "zpovědního tajemství nebo obdobného práva" konstatuje:

"Již teď jsou mešity místem nabádání k trestným činům. Teroristické útoky, vraždy ze cti.Pro duchovní bude jistě v jejich činnosti velkou pomocí, když budou mít svaté právo nevypovídat o těchto aktivitách." Za sebe dodám: zejmána pro ty, kdo k nim sami nabádají.

Máme se začít bát?

Bezprostředně nikoli. Cesta k uznání těchto zvláštních práv je komplikovaná povinností, kterou ve zmíněném článku přibližuje iDNES:

"Podle zákona musí shromáždit podpisy minimálně 1 promile občanů ČR nebo cizinců s trvalým pobytem starších 18 let podle posledního sčítání lidu." To znamená, že muslimové by potřebovali získat přibližně 10 a půl tisíce podpisů. Jejich nejvyšší představitel v ČR Alrawi říká, že to bude těžké, nikoli ale nemožné. "Je to tak padesát na padesát. Musíme to zkusit."

Kdyby se to podařilo, míček by se přesunul na opačnou stranu dvorce – pak by záleželo na tom, jak by se zachoval český stát.

Nicméně zvláštní práva pro muslimské obce visí nad českou společností jako Damoklův meč, a proto je o této otázce nutné mluvit a psát už nyní. Dřív, než bude pozdě. Neboť Alrawi říká otevřeně:

"Určitě o to (zvl. práva – pozn. L. S.) budeme usilovat. V naší komunitě je zájem, abychom byli uznáni jako plnohodnotná církev. Bylo by to i plus pro vztahy České republiky s muslimským světem."

Otázka je, jestli by to bylo plus i pro českou společnost. Mnozí z toho mají noční můru – nikoli bezdůvodně.

Vraťme se ale závěrem k výše připomenutým článkům dvou českých blogerek. Připojím k nim dvě poznámky.

I kdybychom se dívali na otázku postavení muže a ženy ve společnosti náboženským, tedy biblickým pohledem, musíme konstatovat, že Bůh stvořil muže a ženu jako lidské bytosti sobě rovné. Vztah mezi mužem a ženou má být naprosto jiný, než jaký hlásá Korán. Přečteme-li si příběh o stvoření Adamy a Evy a jejich fungování v zahradě Eden, nenajdeme tam ani náznak podřízenosti ženy muži – spíše jde o jednotu v odlišnosti. Verš 24 druhé kapitoly knihy Genesis: "Z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou, a přidržeti se bude maželky své, i budou v jedno tělo." Je snad možné lépe vyjádřit rovnocenný partnerský vztah?

Tvrdí-li islám něco diametrálně odlišného, znamená to především, že Bůh Izraele není identický s Alláhem, jak někteří mají za to. A dále, podřízení ženy muži, tak jak jsme toho i v moderní době svědky v muslimských zemích, je po mém soudu vynálezem lidským, nikoli záměrem Božím. Žena měla být v Edenu rovnocennou pomocnicí mužovou v jeho osamění, nikoli jeho otrokyní, služkou či snad "gejšou". Že tomu pak v dějinách bylo jinak, je jiná věc. Teprve v moderní době jsme se ve svobodném světě vrátili k poměrům, které panovaly v Edenu: muži a ženy jsou svobodné bytosti, které mají rovná práva i povinnosti při respektu k přirozeným odlišnostem.

Soňa Svobodová napsala:

"Jsem hrdá na ženy i muže, kteří tato práva (zrovnoprávňující ženy s muži – pozn. L. S.) vybojovali a jsem jim vděčná. Díky nim jsem svobodným člověkem."

Co vlastně ony ženy a oni muži vybojovali? Návrat ke stavu, který panoval v zahradě Eden. I já jsem rád, že žiji v této době. Ač to může znít zvláštně, v moderních časech je svět už zase normální. Tedy alespoň pokud jde o rovnoprávnost obou pohlaví.

Lucie A. Sulovská píše na téma, kterým se většina slečen kolem nás rozhodně nezabývá: trestem smrti v islámských zemích. Není náhoda, že kromě některých zemích, v nichž vládnou komunisté, a také vedle USA, se nejvíce popravuje v islámském světě. (Ačkoli patřím k odpůrcům absolutního trestu, musím všem, kdo by chtěli házet Spojené státy do jednoho pytle s diktaturami a některými islámskými zeměmi, připomenout malý rozdíl: nejde jen o to, že se popravuje, ale také za co.)

Obzvláští zálibu v popravách oběšením má režim ajatolláhů v Íránu, kde se zhusta věší veřejně a z exekucí jsou pořizovány videozáběry, které pak kolují na You Tube. Jsou to neméně zhusta děsivé obrázky, vyvolávající silné emoce – a oprávněně protiíránské nálady (myšleno proti stávajícímu režimu). Právě dnes jsem nevěřícně sledoval proces zbavení života mladíka provedený tak zfušovaně amatérsky, až to bralo dech a na rty se drala věta: "Ani popravovat neumějí!"

Nebudu popisovat detaily, ale když odsouzenci konečně navlékli smyčku a on se po shození z korby náklaďáku začal dusit, jedinou starostí popravčích v uniformách bylo, aby mu zpět povytáhli kalhoty, které se mu při tom šíleném zápase se smrtí o několik centimetrů svezly dolů. Že popravu totálně zprasili, samožejmě neřešili.

Je to jeden příklad z mnoha podobných, ale i tak svědčí o tom, jakou podobu může mít v některých zemích oficiálně vyznávajících Alláha (islámská republika) právo a spravedlnost. V jednadvacátém století. V členské zemi OSN. V zemi, která podepsala Všeobecnou deklaraci lidských práv.

Kde je hranice mezi islámem, který prezentují čeští muslimové, a islámem, jak ho známe v jeho odvrácené podobě z příliš velkého množství příkladů z příliš velkého počtu muslimských zemí? A existují vůbec, myšleno v tomto smyslu, "dva islámy"?