V naší zemi žije zřejmě poměrně velká množina lidí, na něž působí vše, co je nějak spjato s církví, jako červený hadr na býka. Možná se ozvou i v diskusi pod tímto mým článkem – ozývají se v těchto diskusích pravidelně, často zcela mimo souvislost s tím, co chce daný článek říci. Kladu si otázku, odkud se u nás bere tolik nenávisti k církvi. Chápu, že jednotlivci mohli udělat s některými křesťany negativní zkušenost; to mi však nevysvětluje míru odporu k církvi.

Vedle lidí, kteří jsou evidentně plni zášti – a které bych nijak nepřesvědčil, ať bych napsal cokoli – existuje další skupina lidí, která je patrně ještě větší. Těmto lidem je církev v podstatě lhostejná. Tito lidé netrpí nějakou nenávistí vůči církvi, ovšem na druhé straně od ní nic neočekávají. Jelikož je jim lhostejná, chybí jim i představa, co vlastně pastoři dělají. (Pod pastory mám na mysli ty, kterým se v katolické církvi říká kněží, v evangelické církvi faráři nebo vikáři a v některých evangelikálních církvích kazatelé.) Nelze jim to vyčítat – o tom, co pastor dělá, mívají mnohdy velmi mlhavou představu i členové sboru, kterým daný pastor slouží.

Povolání pastora je velmi nebezpečné.

Nejviditelnější činností pastora je vedení nedělních bohoslužeb, případně biblických hodin v týdnu. Na těchto shromážděních pastor zpravidla káže nebo vyučuje a všichni ho při tom mohou pozorovat. Této činnosti členové sboru rozumí a mnohdy ji považují za hlavní náplň pastorova povolání.

Pastor pochopitelně tráví (nebo by rozhodně trávit měl) určitou část své "pracovní doby" modlitbou a studiem Písma. To věřící také chápou a dokonce předpokládají, že se pastor těmto činnostem věnuje. (Nevěřící to pochopitelně považují za "cvičení v marnosti", exercise in futility, jak říkají Angličané.)

Pak jsou zde pochopitelně různé schůze či porady. Obávám se, že je jich někdy zbytečně mnoho; patrně více, než v jiných zaměstnáních – taková je alespoň má zkušenost z evangelikálních církví.

Uvědomuji si, že v různých církvích jsou pastoři, kteří už toho skutečně o moc víc nedělají a kteří mají opravdu poměrně hodně volného času. Nemyslím si ale, že by to byl standard.

Dobří pastoři ovšem věnují nejvíce času činnosti, od níž je odvozeno jejich označení, totiž pastoraci. V pastoračních rozhovorech pastor především naslouchá lidem, kteří ho vyhledají, a hovoří s nimi o jejich problémech. Právě o tuto službu bývá největší zájem. Je to služba časově velice náročná a mnohdy jí pastor tráví mnohem více času než vším ostatním dohromady. (A může se jen trpce pousmát, když slyší, jak se někdo táže, "co ten pastor celé dny dělá?")

Je to služba nesmírně obtížná i z jiných důvodů než jen kvůli časové náročnosti. Nejčastěji pastor řeší vztahové problémy. To znamená, že velice často řeší problémy manželské (v druhém sledu pak problémy s výchovou dětí). A jak to tak bývá, mnohdy se stane, že s jeho radami není spokojena ani jedna strana. Jeden z partnerů se pokouší najít v pastorovi svého spojence proti druhému. Už to samo zakládá velmi výbušnou situaci. Někdy se pastorovi podaří manžele smířit; bývá to ale jen v menšině případů. Mnohdy na něj jeden z partnerů zanevře, a nebývá zcela neobvyklé, že na něj zanevřou oba.

Pastor je přitom ve zcela odlišném postavení než profesionální psychiatr nebo manželský poradce. Rozdíl není samozřejmě pouze v tom, že pastor nemá žádnou hodinovou sazbu. Předpokládá se, že pastorační péče patří k náplni jeho práce. Rozdíl je především v tom, že pastor nemůže ke svým "ovečkám" přistupovat jako k "pacientům" nebo "klientům". Jsou to jeho bratři a sestry. Ti, kdo ho vyhledávají, na jednu stranu předpokládají, že má – alespoň v něčem – více moudrosti než oni sami. Na druhou stranu k nim nemůže přistupovat ve stylu "já chytřejší vám hloupějším poradím, co máte dělat". Na rozdíl od psychiatra, který může sám trpět obrovskými problémy, o nichž svým klientům či pacientům nic nevypráví, pastor z principu věci musí nést kůži na trh. A pastor nemá nějaké "duchovnější" manželské problémy než "obyčejní" lidé. Pokud sám v něčem selhal, nezbývá mu, než to lidem, kteří ho vyhledávají, přiznat. Pokud by se choval pokrytecky, popíral by samotný základ a důvod své činnosti. Jestli něco spolehlivě ničí důvěryhodnost pastora či církve, je to pokrytectví. Pastor tedy není "chytrý", který radí "méně chytrým". Nanejvýš je zkušenějším a moudřejším člověkem, ale někdy ani to ne. (Pastor přece také někdy začíná, a přitom má ve sboru i mnohem starší lidi, kteří mají životní moudrosti více.)

Každý z nás rád někomu vypráví svůj životní příběh. A to je důvod, proč jsou pastoři zpravidla na roztrhání. Nejméně padesát procent mé pastýřské služby spočívalo (a spočívá) v trpělivém naslouchání. Až po trpělivém naslouchání nastává čas pro případné rady. Někdy lidem pomůže už to, že je někdo vyslechl a oni si mohli v jeho přítomnosti utřídit své myšlenky. Jindy jim pastor řekne něco, nač by opravdu sami nepřišli.

Služba pastora se od zaměstnání psychiatra liší i tím, že pastor musí být někdy k dispozici i v noci. Jistě, neměl by se nechat zneužívat bezohlednými lidmi. Nejednou se ale stalo, že mi někdo volal v deset hodin večer, nebo i po půlnoci, a já jsem musel někam jet řešit nějaké (ve většině případů manželské) problémy. Tato služba z povahy věci nebyla moc vidět. Lidé ve vážných problémech vám mnohdy ani nepoděkují. Člověk ovšem toto povolání nedělá proto, aby zakusil lidský vděk. Dělá to pro Boha a od něj očekává povzbuzení i posilu.

Zmíním ještě jedno nebezpečí. Na pastora se logicky obracejí spíše lidé, kteří mají problémy, než lidé, kterým je dobře. A pokud jde o větší sbor s více služebníky, končí u hlavního pastora ty "nejtěžší případy". U samotného pastora pak může vzniknout mylný dojem, že všichni lidé jsou v nějaké akutní nouzi, ačkoli je to vlastně jen optický klam. Sám jsem to poznal až po své rezignaci, kdy jsem dostal spoustu děkovných dopisů od lidí, u nichž jsem měl pocit, že jsem jim nikdy nijak nepomohl, zatímco někteří z těch, kterým jsem věnoval nejvíce času, energie a pozornosti, pro mě měli jen slova odsouzení.

Napsal jsem tento článek v naději, že třeba někteří lhostejní lidé pochopí, co ti pastoři vlastně dělají. Ano, vím, že nejeden čtenář si řekne: "No, to jsou ti křesťané, kteří pořád potřebují nějaké berličky." Já ale vím, že i člověk, který má pocit, že si vystačí sám, se někdy může ocitnout na konci svých sil. A patrně i on někdy zatouží prostě jen vyprávět svůj příběh. Patří to totiž k našemu lidství.

Na této zemi patří povolání pastora k činnostem velmi nedoceněným. Kéž je tento článek i vzdáním holdu mnoha skromným, tichým a obětavým pastorům v naší zemi. Znám jich celou řadu, a to v nejrůznějších církvích.